Harry Potter a Relikvie smrti (Harry Potter and the Deathly Hallows)

„Lumos“

Je divné, že se velká většina dětí těšila na 31. ledna málem jak na Vánoce. Ne, že by se všichni tak moc těšili na pololetní vysvědčení, ale hlavně ten den česky vyšla asi nejočekávanější kniha desetiletí – Harry Potter a Relikvie smrti. Poctivě si vystojíte frontu v knihkupectví, poprvé doma otevřete knihu, začnete číst první řádky… Za chvíli zjistíte, že jste opět ponořeni do kouzelného světa, od kterého se nemůžete odtrhnout a věčné říkání si „ještě jedna kapitola…“ vás brzo přestane bavit. Já sám jsem odkládal oběd až na desátou večer…

Může se zdát, že rozjezd je mírně pomalý, ale postupně se dozvídáme spoustu informací, které nám odůvodní některé předcházející i nadcházející volby a rozhodnutí. Voldemort je na vzestupu a jediný, kdo ho může zastavit, je Harry Potter – chlapec, který zůstal naživu, vyvolený nebo nafoukaná celebrita. Záleží na tom jestli jste psychicky v pořádku nebo jestli pocházíte ze zmijozelské koleje.

Pokud se dostanete ke čtvrté kapitole, jste odsouzeni k přečtení knihy na jeden zátah. Právě čtvrtá kapitola s názvem „Sedm Potterů“ nám nabídne první pořádnou akci, se kterou jdou ruku v ruce i první škrty mezi postavami. A tady je možná pro někoho první bod úrazu. Mnozí si přáli temné završení, kde přes samou tmu nevidíte a zakopáváte o mrtvoly, jiní zase další pohádkový příběh. A jak to dopadlo? Žádná temná fantasy, žádná dětská pohádka. Bylo by od Rowlingové naivní přiklonit se k jednomu extrému. Sedmý Harry Potter tedy zůstal někde uprostřed – doba je temná, ale vždy se najde nějaký ten šťastný okamžik. Je pravda, že občas je to až moc velká náhoda…

Předchozí knihy neměly moc prostředí. Rozhodně ne dost v porovnání s tím, co zažijeme teď. Harry, Ron a Hermiona jsou nuceni prchat před Smrtijedy po nejrůznějších koutech Anglie. Takže se na žádném místě pořádně neohřejeme a děj se zase přesouvá někam jinam. Obecně se dá říct, že co kapitola, to nová lokace. A přitom pokračuje pátrání po viteálech. A nutno podotknout, že nepříliš úspěšně. Z počátku se naši hrdinové jen tak plácají v rozhovorech a trmácí se z místa na místo doufajíce, že je něco napadne. Mezitím se však z Harryho stane nejhledanější kouzelník v Británii a to jim už tak obtížné hledáni nikterak neulehčí…

A Rowlingová jede dál a rychlostí Bradavického expresu vrší jednu napínavou situaci za druhou. A když vám přijde, že je to velká náhoda – že snad ze všech těch peněz přišla o rozum (např. nalezení meče Godrika Nebelvíra), tak nakonec zjistíte, že je to jen součást dalekosáhlého plánu na jehož konci zkříží hůlky Pán zla s Harrym Potterem. Ale to bych předbíhal… Příběh je zasazen do skvěle vykresleného kouzelnického světa v krizi. Joanne však nikdy nesklouzne jen k popisování událostí, které hýbou světem, jak bývá u některých autorů zvykem. Soustředí se hlavně na Harryho a dozvídáme se jen to, co má nějaký dopad na děj či minulost a většinou se tak děje skrze rozhovory postav či novinové články. Tady lze mluvit jen v superlativech, protože Rowlingová dokáže do jednoho rozhovoru nacpat dost informací a nesklouznout k nepřirozenosti. Úctyhodná je také její schopnost naroubovat na zdánlivě banální události z předchozích dílů nové významy. Až sem si říkal, jestli to tak bylo myšleno od začátku, nebo jestli to vzniklo až při psaní posledního dílu. Ale dopad na knihu to má jednoznačně kladný.

Ale dost už bylo o kladech. Sedmý Potter totiž neobsahuje jen výtečné scény a doplnění minulostí některých postav. Obsahuje i řadu „ne tak povedených“ míst. Děj sice drží pohromadě a autorka potvrzuje, jaká je vynikající vypravěčka, ale občas už z příběhu trčí nějaká ta konstrukce. Dalším mínusem je, že autorka má moc ráda své postavy a větším masakrům se vyhýbá. Nebylo by to zas takovým mínusem, kdyby to nepodávala značně nešťastným stylem. Ke konci kapitoly se většinou postava dostane do šlamastyky, ze které vede cesta už jen do kouzelnického nebe. V další kapitole však přijde zázrak a postava přežije ve zdraví, nebo jen s nějakými vedlejšími ztrátami na končetinách. A neplatí to jen u úmrtí. Rowlingová jako by nám chtěla ukázat, že na skoro každé postavě je něco dobrého. Někdy to ještě docela ujde, ale u některý postav jsem si přál vidět spíš krev, než obrat na správnou stranu síly. Už jsem si říkal, že i ten Voldemort každou chvílí zlomí svoji hůlku a půjde se oběsit. A říkáte si, že se to v závěru zlepší?

V tom případě byste neměli číst poslední kapitolu, respektive posledních pár jejích stran a epilog. Jakkoliv totiž zastávám názor, že kniha je svatá, tak bych epilog s radostí vytrhl a za úplňku ho rituálně spálil. Finální souboj bych nenazval ani tak soubojem jako dialogem. Samozřejmě to, co nepříliš povedenému závěru předchází, je skvělé, a zaručuji vám, že se od knihy jen tak neodtrhnete. Dostanete odpovědi na všechny otázky položené předchozími díly. Kdo je R. A. B a co je zač ta záhadná postava s hákovitým nosem, mastnými vlasy a jménem Severus Snape.

I přes veškeré zápory je Harry Potter výtečná kniha, která by neměla věrné fanoušky zklamat. Je vlastně zbytečné na ní nějak upozorňovat, protože Potterofil si ji stejně koupí, i kdyby byla prolezlá škrknami a zarytý odpůrce se jí obloukem vyhne. V úplném závěru bych ještě vyzdvihl překlad Pavla Medka, který je jako vždy skvělý…

„Nox“