Hledí na mě s nevěřícným pohledem.
Nejradši by viděli mě, věčně spící pod ledem.
Chtějí mě spálit na prach.
Však ne, nenaženou mi strach.
Chodí kolem mě a snaží se mě nevidět.
Naparují se, snad že bych jim měla závidět.
A přes prsty na mě hledí,
snad chtějí, ať v koutě tiše sedím
Ať neruším je svou jinotou,
však já pohrdám samotou.
Vidí mě pod zemí zahrabanou
a myslí si, že vzpomínky mi nezůstanou.
Však já jednou slzy své do jedné sliju,
přes závoj smutku usměju se
a klidně prohlásím:
„Ale já neumírám, já takhle žiju!“
