Kdopak by se vlka bál

Co si budeme nalhávat, český film se jako takový motá v kruhu už několik let. Donedávna byly za jakousi jistotu návštěvnosti považovány filmy pánů Hřebejka a Jarchovského, ti už ale pomalu začínají nudit i ty nenáročné diváky, kteří se do kina přišli podívat na rádoby hláškujícího Jirku Macháčka, většinu času řešícího jeden a tentýž problém s několika ženami. Zkrátka a dobře, časy Pelíšků jsou nenávratně (?) pryč a je pravý čas, aby se do světel reflektorů dostali i mladí talentovaní tvůrci. Jednou z nich je i Maria Procházková, která se nám už před časem představila s nijak závratným, přesto však zajímavým snímkem Žralok v hlavě.

Až teď je ale vidět, že Žralok bylo pouze takové zahřívací kolo před něčím větším. A hlavně znatelně lepším. Kdopak by se vlka bál je totiž naprosto ojedinělý projekt na českém filmovém poli. Mísí dětskou fantazii se závažnými „dospěláckými“ problémy, které ovšem po většinu času sledujeme z pohledu šestileté Terezky – proto se také „běžné“ problémy nejeví okoukaně a nudně. Otec Terezky (Pavel Řezníček) pracuje na letišti, maminka (Jitka Čvančarová) je bývalá operní pěvkyně, o Terezku se čas od času stará babička (výborná Jana Krausová) a do příběhu zasáhne i bývalý partner Jitky Čvančarové, hudební virtuos s tváří Martina Hoffmana. Všichni tito zmínění herci (v čele s Dorotkou Dědkovou, představitelkou malé Terezky) odvádí znamenitou práci. Udivuje o to víc, že většina z nich je „odkojena“ na všemožných Ulicích, Ordinacích a Letištích (třetí zmíněný se může pyšnit alespoň první povedenou řadou).

Dějová linie je vcelku prostá; Terezka, která je zblázněna do pohádky O Červené Karkulce (odtud původní název filmu – O Červené Terezce) žije se svými rodiči a chodí do školky, kde se kamarádí se spolužákem Šimonem. Do života Terezčiny maminky zasáhne bývalý přítel, hudební virtuos, který jí nabídne možnost opět se vrátit na jeviště, přičemž je jasné, že se jedná o pouhou záminku, jak s Jitkou Čvančarovou opět navázat vztah. Zaviněním těchto a mnoha dalších událostí se postava maminky začne chovat „divně“, je výbušnější povahy a Terezka pomalu vyciťuje, že před ní maminka něco tají. Jak si to šestileté dítě vyloží? Jak jinak, než-li že maminku unesli mimozemšťané a vyměnili ji za robota.

Tímto „zjištěním“ dostane příběh nové rozměry, rozměry plné dětské fantazie, díky které je nám nabízena možnost sledovat závažné problémy dospělých naprosto odlišným a nevšedním pohledem. A je zcela na divákovi, zda-li se rozhodne tuto možnost využít.

Když se k tomuto nepopiratelně originálními prvku, který zpestřuje děj a z obyčejného dělá neobyčejné, přičte obstojná technická stránka, poutavá hudba Jana P. Muchowa (vcelku odlišná od jeho klasických kompozic) a vážně jistá režie Marie Procházkové, vznikne chytrý a dojemný film, který se může bez problémů řadit po bok toho nejlepšího, co u nás za poslední rok vzniklo. A až vyjde DVD, s radostí si ho koupím a postavím na poličku vedle Tobruku a Karamazových.