Galaxie Team
GALAXIE
Soňa, čtvrtek 28.3.2024, 21:03:06
Mariina volba

Mariina volba

Geniální umělec a jeho psychiatrička - Co vlastně dáváme a dostáváme? - Co z toho je důležitější? - Láska má mnoho podob...
 

"No konečně! Kde jsi tak dlouho, prosím tě?",řekla trochu vyčítavě, ale s určitou úlevou, protože už se o něj opravdu začínala bát. Nastavila tvář k polibku. "Neblázni, vždyť je teprve deset hodin.",řekl s úsměvem. Marie zamumlala něco neurčitého a zamířila do kuchyně. "Budeš chtít něco jíst?", zavolala za ním.. "Ne ne, díky.", odpověděl Jindřich. Marie vyndala z lednice láhev vína a nalila dvě plné sklenice. Postavila je na stůl. Mezitím přišel do kuchyně i Jindřich a posadil se.

"Zažila jsi dneska něco zajímavého?", zeptal se, když trochu upil. "No, vlastně ano. Přišel za mnou nový pacient... Vlastně přesnější výraz je: pacient byl ke mně odvlečen svými rodiči. Asi šestnáctiletá holka, která se chtěla zabít. Podřezala si ve vaně žíly... nejspíš o tom někde četla... ale naštěstí ji našli včas." Marie se odmlčela. "Zatím jsme toho moc nestihli," pokračovala "když to bylo teprve první sezení. Takže ještě nevím, proč přesně to udělala, říkala, že si připadá nemožná, nic není tak jak by chtěla, je zamilovaná do jednoho kluka a ten ji nechce..." Marie pokrčila rameny. "Samé hlouposti, dalo by se říct," podotkl se smutným úsměvem Jindřich. "Jo, ale... třeba je za tím ještě něco jiného, uvidíme...", řekla Marie. "Myslím, že bohatě stačí to, co už jsi jmenovala,", namítal "šestnáct, sedmnáct - zvláštní věk, člověk neví, co si má počít s budoucností, se vším. Věk, co už je dávno za náma, paní doktorko.", řekl a s rádoby důležitým výrazem k ní pozvedl sklenku, jako že si připíjí. Marie se rozesmála: "Zato ty nevíš, co si počít sám se sebou až doteď. A to tě od tohohle věku dělí už skoro dvacet let... už jsi velký kluk", lehce ho plácla přes ruku. Taky se rozesmál a vstal od stolu. Přecházel po pokoji s rukama v kapsách. "Alespoň mám práci, ne? Představ si, já jsem si v šestnácti vůbec nedokázal představit, že se někdy sám budu nějak živit, že toho budu schopen.", natáhl se pro skleničku. "Ach ty můj chudáčku.", řekla Marie škádlivě "tak dobře, musím uznat, že už jsi do určité míry dospělý." Zatvářil se pobaveně a znovu se posadil. Nalil oběma další sklenici. Chvíli mlčky popíjeli.

"No a co ty? Událo se dnes něco zajímavého v uměleckých kruzích?", zeptala se ironicky. Zvážněl, naklonil se k ní blíž a vzal její ruce do svých. "Ano, něco se událo...tedy, už dlouho si chci s tebou o něčem promluvit, ale nevěděl jsem...", oči měl upřené na jejich propletené ruce. "Víš, naskytla se taková možnost...že by nějaký český hudebník, nejlépe skladatel a nejlépe ne moc starý, mohl odjet do Petrohradu...pracovat na všem možném, studovat lidovou hudbu, jeden den v týdnu také učit na tamější hudební akademii, která má velmi dobré vztahy s AMU", Marie mu skočila do řeči: "A ty jsi na to, předpokládám, ten nejvhodnější kandidát, že?!" Odtáhl ruce zpátky. "Marie, já už o tom přemýšlím asi tři týdny, v pátek - za dva dny - mám říct jestli jo nebo ne a... musím říct, že mi to připadá jako skvělá příležitost. Samozřejmě by se našlo i několik proti…", nedořekl. Marie k němu zvedla hlavu: "Jedno z nich, Jindro, a to docela velký Proti, jsem já.", řekla rozechvělým hlasem a vstala.

Přistoupila k oknu a chvíli pozorovala noční Prahu. Jindřich se zvedl, šel za ní a zezadu ji objal. "Ty už ses rozhodl, nemám pravdu?", chtěla, aby to znělo chladně a nepřístupně, ale její hlas byl jen smutný. Lehce ji políbil do vlasů. "Byl bych hrozně rád, kdybys šla se mnou," zašeptal. "Ale chápu, že je to těžké... máš tady zavedenou ordinaci..." připustil. "To taky…", potvrdila "a dál: neumím ani slovo rusky a vůbec nikoho tam neznám!" Otočila se k němu a Jindřich viděl, že má vlhké oči. "Já vím... ale vždyť by ses naučila mluvit raz dva, jsi tak chytrá. A, narozdíl ode mně, ty lidi přímo přitahuješ, hned by sis tam někoho našla...Marie, nikdy jsi neměla ten pocit, že by se ti chtělo odjet někam hodně daleko a tam začít úplně znova?" Marie s úsměvem pokrčila rameny. Chvíli spolu ještě mlčky stáli u okna a pak hodiny odbily půlnoc. Odešli do ložnice. Přistoupila k Jindřichovi a začala mu rozepínat knoflíky u košile. Blaženě vdechovala vůni jeho těla a šeptala: "Cos to povídal, že nepřitahuješ lidi...? Mě třeba přitahuješ opravdu hodně." Zasmál se, něžně ji políbil a zhasl lampičku.

Asi o hodinu později Marie ležela na boku a pozorovala spícího Jindřicha. Vypadal tak klidně a spokojeně. Vzpomněla si, jak ho spatřila poprvé... Do její poradny ho přivedl kamarád, který se však hned zase rozloučil a rychle odešel. Jindřich se ze začátku dost styděl a, po pravdě řečeno, Marie také nabyla zrovna ve své kůži. Uvažovala, jestli by ho raději neměla poslat za někým zkušenějším. Ale nakonec, spíš díky své slabosti, než síle a odhodlání (prostě si nedokázala odepřít setkání s takovým nevšedním člověkem), to neudělala. Jindřich měl rozcuchané černé vlasy po ramena, oblečení neurčité barvy a střihu, které na jeho vyhublé postavě nešťastně plandalo a tak trochu divoký pohled. Pravým okem mu občas zacukalo. Byl u ní asi třikrát a vždycky si dlouho povídali... o úzkosti, která mu občas brání vůbec vyjít z domu, o melodiích, jež, někdy až nesnesitelně intenzivně, rozeznívají jeho hlavu a kterých se může zbavit jen tak, že je jednu po druhé zapíše do not (za chvíli se však objeví melodie další, a...). Často si pouze nepřítomně pozpěvoval a vypadal, že Marii vůbec nevnímá. Popisoval jí svoje představy o tom, co by nastalo, kdyby se těmi tóny nechal jen tak unášet a nesnažil se je polapit na papír. Vycházely by pak z něho nosem a ušima, změnil by se v jakousi bizarní hrací skříňku. Nebo by byl jednoho dne tak plný hudby, že by se jednoduše rozletěl na tisíce kousků... Při čtvrtém sezení, když Jindřich zrovna dlouze hovořil o svém dětství, se ho zeptala, jestli by ho při tom, co bude povídat nemohla česat. Nejdřív reagoval popuzeně, prý měla hned říct, že se jí oškliví, ne ne, on se jí o nic neprosí, radši půjde. Nejdřív chvíli hrála uraženou ("jak si můžete něco takového myslet"), ale pak mu vysvětlila - a podložila své tvrzení mnoha, vymyšlenými, vědeckými argumenty - že pravidelný dotyk hřebene spolu s vědomím, že česaný dělá něco pro svůj zevnějšek, může mít utišující účinky. "Slibuju, že nebudu tahat.", usmála se na něj. Nakonec svolil. Měl krásné vlasy... zatímco je lehkými tahy uhlazovala, tiše na něj mluvila a zkoušela zavést jeho mysl do míst, která by nějak ozřejmila Jindřichův narušený psychický stav. Nakonec, zjednodušeně řečeno, došla k názoru, že její pacient potřebuje nalézt určitou, ať už ztracenou nebo dosud neexistující, duševní rovnováhu a svému hudebnímu nadání dát nějaký směr. Také věděla, že sám to asi nezvládne. Na konci jejich sezení, které se mimochodem o hodinu a půl protáhlo, pozvala Marie Jindřicha na večeři.

Od té doby už uplynulo šest let... znovu se na něj podívala. ,Moje nejlepší dílo…', pomyslela si a hned se, ačkoli v té myšlence bylo něco pravdy, zastyděla, že ji něco takového vůbec napadlo. Chvíli jen ležela a zírala do stropu, ve tři čtvrtě na pět vstala a začala se oblékat. ,Byl by on vůbec schopný žít sám?' Marie nevěděla (do jaké míry byla její léčba úspěšná?). Vyklouzla z pokoje a obula se. Sundala klíč z háčku. ,A co já, já bych to dokázala?', zeptala se vůbec poprvé sama sebe. ,Mohla bych bez něho žít?' Marii se kupodivu tak nějak ulevilo, zamkla, seběhla ze schodů a když vcházela do ranní ulice, říkala si, že to, co si při chůzi chtěla rozmyslet, už vlastně ví. Nicméně se již nevracela a svižně vykročila vstříc svěžímu jarnímu vzduchu.


pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku Mariina volba (0 komentářů)
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2024 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132