Proč zrovna třináct? Kdo ví. Ostatně nebýt
včerejší projekce filmu Tokio!, zřejmě by
počet filmů i nadále zůstal na čísle dvanáct.
Nemluvě o tom, že původní seznam se vyšplhal až
k nějakým pětadvaceti snímkům. Poté následovaly dva
dny třídění, kdy se každý film, mimo Temného
rytíře, ocitl snad na všech příčkách. Nakonec se
podařilo, i když je mi i nadále smutno kvůli těm
filmům, které se zkrátka nevešly. Jmenovat je zaručeně
nebudu, tím bych totiž riskoval, že na některé
z vyřazených zapomenu a následně budu odkázán na
mnohé editování článku.
Do TOP 250 na IMDB se dokonce dostalo osm filmů
z tohoto roku (jaká to náhoda, že zrovna osm), což jen
svědčí o tom, kolik kvalitních snímků jsme měli
možnost letos vidět. Bohužel ale ne v našich kinech.
V žebříčku nenaleznete ani jeden film s nálepkou
„vyrobeno v roce 2007“ i přesto, že většina
„Oscarovek“ z roku 2007 u nás měla premiéru
právě až v následujícím roce.
Měl bych zřejmě upozornit na to, že jsem nestihl
všechny ambiciózní počiny tohoto roku (Slumdog
Millionaire, Revolutionary Road, Benjamin
Button a The Wrestler), filmová masáž už
ale byla tak stresující, až jsem usoudil, že bude
vážně lepší zhlédnout tyto zbylé čtyři až
v průběhu následujícího týdne. Nakonec ale možná
dobře, že jsem je neviděl všechny. To by se totiž také
mohlo stát, že by se místo třinácti filmů oslavovalo
dobrých sedmnáct.
13. Tokio! (Tokyo!)
Proč? Nejartovější a nejpodivnější
film posledních let se do žebříčku probojovat zkrátka
musel. Tušil jsem to už když jsem na něj šel do kina.
Jsem si tím jist i teď, pár desítek hodin po projekci.
Tři povídky, tři režiséři a tři naprosto odlišné
pohledy na dnešní Tokio. A jedna lepší než druhá. Po
skončení projekce sice nejste tak unešeni, časem se Vám
ale snímek rozleží v hlavě a ke slovu se bude hlásit
zřejmě ještě hodně dlouho.
Nezapomenutelná scéna: Skřet,
terorista, který se prochází tokijskou ulicí a jen tak
mimochodem okolo sebe rozhazuje granáty, kterými zabíjí
nespočet lidí. Ne, nejsem blázen.
12. Sedm životů (Seven Pounds)
Proč? Typická ukázka filmu, který jde
vědomě po Oscarech. I přes ne zrovna kladné zámořské
recenze jsem byl ale naprosto unešen. Je to „mírný“
kýč obmotaný mnohými klišé, ty ale fungují tak
skvěle a pomáhají ždímat emoce tak zručně, že
všechny nedostatky s radostí odpustím a film si klidně
pustím ještě jednou. Protože ta pointa není vůbec tak
hloupá, jak se traduje.
Zajímavost: Název Seven
Pounds je narážkou na Shakespearova Kupce
Benátského, kde byl takto nazván motiv „splácení
dluhů“.
11. Poppy Shakespeare
Proč? Protože to byl zajisté nejlepší
film, který jsem ve Varech viděl. Variace na Formanův
Přelet nad kukaččím hnízdem mne naprosto
dostala svou geniální režií a ještě lepším
scénářem. I přesto, že je
Poppy Shakespeare
natočený za velmi malé peníze (a je to vidět), dokáže
strhnout i výborně technicky zvládnutou scénou (např.
tou „baletní“). Od Varů jsem to viděl nejméně
třikrát, a to už o něčem svědčí.
Zajímavost: Tím, že se režisér
inspiroval Formanovým snímkem, se nikdo ze štábu nijak
netají. Dokonce to bylo napsáno i na jednom
z oficiálních plakátů k filmu.
10. Gran Torino
Proč? Gran Torino je jeden
z nejlepších Eastwoodových snímků vůbec a stejně tak
se jedná o jednu z jeho nejlépe ztvárněných rolí.
Zahořklý válečný veterán trousící mírně
rasistické poznámky (nadávající černochům do
„čokolád“ a asiatům do „rákosníků“) vykouzlí
na tváři úsměv stejně snadno, jako pak dokáže
šokovat jakýmkoliv zvratem či až překvapivě chytrým
dialogem. Bravo, pane Eastwoode.
Nezapomenutelná scéna: Samotný
závěr je tak geniálně natočen, že utkvění v paměti
je zaručeně dlouhodobé, ne-li celoživotní.
9. Vicky Cristina Barcelona
Proč? Woody Allen měl chuť se jen tak
pobavit a natočit odlehčenou letní komedii. Je štěstí,
že když se baví někdo jako Woody Allen, jeho film se
nakonec objeví v žebříčku nejlepších filmů roku
2008, vyslouží si mraky kladných recenzí a nadchne
většinu diváků v kině.
Nezapomenutelná scéna: Vlastně
jakákoliv, ve které účinkují Penelope a Scarlett
zároveň. Allen totiž i s čistě dialogové scény
dokáže udělat nezapomenutelný a nad míru vtipný
zážitek.
8. Speed Racer
Proč? Jelikož se jedná o slušnou
revoluci ve filmovém světě.
Speed Racer se
prostě na jedné z příček usadit musel. A když navíc
nezavrhuji ani scénář, proč ho nešoupnout rovnou
na osmou?
Nezapomenutelná scéna: Závěrečný
závod. Wachowski Bros. jsou kouzelníci, co se montáže
týče. No vážně, viděli jste snad někdy, aby se během
jedné „hlavní scény“ stihly odvyprávět dvě až
tři další?
7. VALL-I (WALL-E)
Proč? Hranice animovaného filmu byly
opět o pořádný kus posunuty. Pixar je prostě Pixar.
Nezapomenutelná scéna: Vesmírný
tanec WALL-Eho a EVE podkreslený skladbou „Define
Dancing“ od Thomase Newmana a Petera Gabriela.
6. Wanted
Proč? Bekmambetov přivedl na plátno
naprosto neuvěřitelnou podívanou, která dokonale
definuje slovo „nářez“. A jeho audiovizuální
vizionářství, které dotlačilo
Wanted na ty
nejvyšší příčky, je ojedinělé. Jako fanoušek
komiksu jsem nebyl zklamán ani v nejmenším, přestože
to s předlohou nemá takřka nic společné.
Wanted je prostě děsně cool.
Nezapomenutelná scéna: Přesto, že
film stojí na „coolervoucí“ akci, nejvíce mne dostala
závěrečná scéna v oválné pracovně. Kulka
s nápisem „Goodbye“ a Freemanovo „Shoot this
motherfucker!“ mi zůstanou v paměti ještě hodně
dlouho.
5. Austrálie (Australia)
Proč? Baz Luhrmann je bůh.
V
Austrálii funguje každá složka, každý
detail je výborný. A nejlepší na tom je, že Luhrmann
splnil vše, co slíbil; natočil epickou romantickou
podívanou, která se místy nebere až tak vážně
(klokani rulezz). Do kina na to půjdu zaručeně znovu…
a znovu…
Nezapomenutelná scéna: Nahánění
krav na útesu a nálety na Austrálii. Šaman, který
vychází z vězení, kamera okolo něj krouží a vše
v pozadí vybuchuje, je naprosto… dechberoucí.
4. Karamazovi
Proč? Zelenkovi se podařilo natočit
nejsilnější, nejpoutavější a ano, i nejlepší
český film tohoto roku. A za to mu skládám hlubokou
poklonu – je totiž dobré vědět, že česká
kinematografie se nepohybuje pouze v zaběhlých a
momentálně už velmi nudných kolejích. Smekám.
Nezapomenutelná scéna: Otcovražda je
vskutku tou nejlepší scénou z Karamazových.
A není to jen kvůli úchvatné Kaczmarkově hudbě.
3. V Bruggách (In Bruges)
Proč? Výborné a za nějaký čas
možná i kultovní. Hlášky používám v běžné
mluvě, cituji je kdekoliv mohu a scény z filmu si
pouštím alespoň dvakrát týdně. McDonagh na sebe může
být po právu hrdý, takovýhle debut se totiž jen tak
nevidí.
Nezapomenutelná scéna: Ta
závěrečná na věži a vůbec celé následné
zakončení. Já ten film miluju.
2. Veřejný nepřítel č. 1: Epilog (Mesrine:
L'ennemi public n° 1)
Proč? Nejraději bych zde uvedl obě
části, ta první ale nebyla zkrátka tak dokonalá. Teprve
Epilog odhaluje veškerou genialitu a vytahuje ta
největší esa z rukávu. Vtipnější, svižnější a
lepší než první část. Plnohodnotný sok Coppolova
Kmotra.
Nezapomenutelná scéna: Všechny jsou
nezapomenutelné. Jako jeden z mála filmů totiž
nedisponuje jedinou špatnou scénou.
1. Temný rytíř (The Dark Knight)
Proč? Snad žádnému filmu v historii
se nepodařilo za týden po premiéře sklidit tolik
nadšených ohlasů, vzbudit pověst kultu a ještě k tomu
se vyšplhat na první místo v žebříčku dvě stě
padesáti nejlepších filmů v historii podle serveru
IMDB. Nejvíce udivující na tom však je, že
Temný
rytíř je vskutku naprosto geniální dílo bez
sebemenších chyb, navíc disponující podle všeho
nejlepším záporákem v dějinách světové
kinematografie. R.I.P. Heath Ledger.
Nezapomenutelná scéna(y): Výbuch
nemocnice, Jokerův příchod na oslavu Harveyho Denta,
Gordon vyslýchající Jokera, silniční honička
s batpodem, Jokerův útěk z věznice a následná smrt
Rachel, závěrečný souboj a dialog Jokera s Batmanem,
závěr s Dentem, Gordonem a Batmanem… Uff, nezapomněl
jsem na něco?
Pochvala na závěr:
Snímkům
Tobruk a
Kdopak by se vlka bál
za ohromný přínos české kinematografii a za posunutí
laťky alespoň o kus výš. Václav Marhoul natočil
přesně to, co slíbil: Po technické stránce
nejkvalitnější porevoluční film, ze kterého diváci
zklamáni neodcházeli. Maria Procházková navíc
dokázala, že i otřepaná témata, která se v českých
filmech vyskytují vlastně naprosto běžně a takřka
pořád, lze natočit i jiným způsobem než jak to
dělala většina tvůrců doposud. Tento rok jsem měl tedy
na projekcích českých filmů radost hned třikrát (pokud
budeme počítat i snímek
O rodičích a
dětech, tak čtyřikrát), třeba to bude příští
rok ještě lepší. Jen
tak dál.