Niceland - Little Black Book

„Takovej ten divnej týpek, co kdysi dělal u nás ve městě v Popině“, říká kamarádka. Další český rádoby „písničkář“ a k tomu vítěz CocaColy Popstar, z níž podle mě nevzešlo nikdy nic, co by stálo za delší pohled. Vzhled kopírující moderní vlnu emo-černoušků (nebo Briana Molka?), divné promo fotky, působící stejně jako celá propagace jen jako jakási uměle vytvořená stylizace, říkám si. Spousta důvodů, proč mít k projektu Michala Motyčky averzi již měsíce předtím, než vůbec stihl vydat svou debutovou desku „Little Black Book“… a vlastně i měsíce potom. Stejně mi to ale nedalo. Když jsem dal šanci Tomáši Klusovi (mimochodem promarněnou), zaslouží si ji i on. A navíc, nemůžete o sobě tvrdit, že sledujete singer/songwriter scénu a zároveň někoho okázale ignorovat. Důležitá je přeci hudba… nebo ne?

Nebudu si tu na nic hrát, protože už po prvním poslechu jsem byl překvapený a snad i mírně nadšený. A vlastně ještě stále jsem. Jakkoliv je mi vizáž a prezentace NiceLanda bytostně proti srsti, hudební kvality se tomuto projektu jednouduše odepřít nedají. Takhle nějak totiž vypadá nezakomplexovaný folk tohoto desetiletí. Nebo chcete-li: moderní písničkář. Škoda, že můj slabý hlas nedoletí až k uším pořadatelů a porotců nejrůznějších Port a Zahrad, kteří svou dramaturgii stále staví na zaprášených základech majíc snad strach, že když té moderní vlně nerozumí oni, neporozumí ji ani posluchači. Ti už ale sami dávno našli nejrůznější Jarrety a stejně jako oni, i já se často ptám, kde jsou na festivalech všichni ti Havelkové, Gajdošové, Pečinkovi…?

Podobně jako u nich je i u NiceLanda základem silná píseň, silný refrén a navíc i skvělá producentská práce. Album zní doslova světově, nejen díky skvělé Motyčkově anglické výslovnosti, ale především zásluhou zvuku desky. Když tak může znít Damien Rice, nebo James Harries, proč by nemohl i ještě před rokem neznámý klučina z Bruntálu? NiceLand navíc servíruje melancholické balady s říznějšími kousky stejně samozřejmě jako oni. „Sanity“, „Come On“, „Lost In Encryption“, „Belief“ jsou skvělé a jasně ukazují, že Motyčka umí napsat píseň s motivem. Takovou, kterou si budete v duchu zpívat ještě hodinu po tom, co se Vám vybijí baterie v přehrávači.

Soutěž s filmem Stmívání – logo č. 1

Gratulujeme, právě jste nalezl/a logo k soutěži s filmem Stmívání s pořadovým číslem 1. Aby vám jeho nález k něčemu byl, nezapomeňte na něj kliknout (při této akci musíte být přihlášen/a).

Více informací o této soutěži naleznete zde.

Přesto mi v pozadí svítí varovný vykřičník. A těžko soudit, komu ho přiřknout. Rozdíl mezi NiceLandem a jeho méně mainstreamovými kolegy je totiž jasný. Samozřejmě, že i vyhledávací soutěž je způsobem, jak na sebe upozornit, a dokonce jde o řešení velice efektivní. Bratři Orffové či SelfBrusH však nikdy neměli potřebu prosazovat svou hudbu přes velké vydavatelství a nikdy by je ani ve snu nenapadlo, že jejich skladbu zahraje některé z našich komerčních rádií. A právě tyto předpoklady na vás občas až příliš markantně křičí ze 14 písní desky „Little Black Book“. Na jednu stranu to vypadá, jakoby se NiceLand snažil říci: „Ano, jsem alternativní, dívající se kupředu, vitální, svěží a mladý“, ale sám dobře ví, že jeho debut je protkán nitkami, v kterých lze slyšet jasný ústupek mainstreamovému posluchači. A už je jen na vás rozhodnout se, zda Vám to poslech zkazí, či nikoliv.