Nirvana: In Utero

Třetí studiové album Nirvany bylo provázeno velkým očekáváním, vždyť co byste čekali od kapely, která svým druhým albem dokázala pobláznit doslova celý svět, ovládnout všechny možné i nemožné žebříčky a získat miliony fanoušků. S trochou nadsázky by se mohlo jednat o pravý americký sen, kdy se parta outsiderů z amerického předměstí vypracovala bez jakéhokoliv přehánění na jednu z nejslavnějších kapel 90. let. Jediné album dokázalo převrátit vše na ruby, přitom prvotní odhady prodejnosti byly velmi střízlivé, vydavatelství Geffen doufalo v prodej okolo 250 tisíc kopií, což bylo zhruba na úrovni alba Goo od vůdců alternativní scény Sonic Youth. Bohužel, jak se záhy ukázalo americký sen ve skutečnosti neexistuje – skupina začala procházet první krizí. Jejím hlavním činitelem byla Kurtova drogová závislost, která se znatelně podepsala na (ne)fungování kapely v roce 1992. Tento rok přinesl i několik pozitivních událostí, ať už se jednalo o skládání nových skladeb, legendární comeback na festivalu Reading, na čas úspěšnou odvykací kůru či narození Frances Bean. Tyto šťastné události však kazilo, že znatelná část nových skladeb byla i s poznámkami znehodnocena při poruše vodovodu v Cobainově koupelně, že vystoupení v Readingu bylo jedním z mála, které ten rok odehráli, Kurt se k drogám brzy vrátil a hned od narození provázaly Frances spory s úřady o její opatrovnictví. Vztahům mezi jednotlivými členy ani příliš nepomohlo, že Cobain pozměnil smlouvu s vydavetelstvím ve svůj prospěch a už se nadále nedělil o výnos z činnosti Nirvany rovným dílem. Nikoho proto ani příliš nepřekvapí, že Cobain chtěl původně novinku pojmenovat I Hate Myself and I Want to Die.

Nirvana se pod nátlakem vydavatelství vrátila do studia v říjnu roku 1992, volba padla na dobře známé Reciprocal Recording (v tu dobu přejmenované na Word of Mouth Production), ve kterých kapela nahrávala své první demo v roce 1988. Za mixážní pult usedl starý známý Jack Endino, bohužel ani to nepřispěla k tomu, aby se nahrávání dalo považovat za úspěšné. Sám Endino atmosféru ve studiu popsal jako velmi napjatou, něco špatného se vznášelo ve vzduchu, kapela spolu nekomunikovala, samotný Kurt byl jako v jiné dimenzi, každý vypadal nabroušeně… Nebyla to již stejná kapela, kterou si Endino pamatoval z předchozích nahrávání. Začátek nahrávání byl ještě horší, Kurt se neukázal celý první den, dokonce neposlal ani žádnou zprávu, což se nikdy v minulosti nestalo. Jakmile byl Kurt ve studiu nemělo natáčení nic bránit, následující večer však přijela Courtney Love s malou Frances, tudíž se více než nahrávání věnoval své dceři a manželce. Jedinou nahranou skladbou s vokály se stalo „Rape Me“, provázané křikem Frances, kterou si Kurt posadil záměrně na klín při nahrávání. Osobně mám ze všech verzí „Rape Me“ nejradši právě tuto, křik Frances a Kurtův prokouřený hlas jí dodává obrovskou naléhavost, bohužel vydání se dočkala až na boxsetu With The Lights Out. Nahrávání bylo poté narušeno příjezdem policie kvůli přílišnému hluku, Dave Grohl do bicích mlátil tak nahlas, až jste ho mohli slyšet venku. Podle Jacka Endina byla Nirvana teprve druhá skupina, se kterou nahrával a svým hraním vyvolala příjezd policie. Nikdo z kapely se po dvoudenním nahrávání nevrátil dokončit dema, nahrát vokály nebo skladby namixovat, proto se ostatní nahrané skladby („Dumb“, „Frances Farmer Will Have Her Revenge On Seattle“, „Pennyroyal Tea“, „Radio Friendly Unit Shifter“, „Tourette's“) nachází pouze ve stádiu instrumentálních demoverzí.

Během krátkého turné po Brazílii se Nirvana rozhodla znovu zapracovat na materiálu pro připravované album. Prakticky do roku 2002, kdy na p2p sítě unikly nahrané demoverze, o návštěvě brazilských studií BMG nikdo nevěděl a spekulace rozptýlil až producent Craig Montgomery. Skupina nahrávala nové skladby během tří dnů. „Dělali další dema pro In Utero, chtěli toho zaznamenat, co nejvíc. Pět nebo šest písní bylo hotových, další skladby se na In Utero nevlezly. Nahrávali jsme všechno najednou s vokály, pokud byly napsány texty. Kurt neměl napsáno mnoho textů, takže obvykle to bylo jenom to, čemu jsme říkali „scratch vocal“, který zpíval bez jakékoliv přípravy.“ vzpomíná Montgomery. Kapela si následně vyžádala nahrávku jako záchytný bod při dalších nápadech, které můžou být časem zpracovány. Šest demoverzí („Heart-Shaped Box“, „Scentless Apprentice“, „Milk It“, „Moist Vagina“, „Very Ape“, „I Hate Myself And Want To Die“) považovala Nirvana za dost silné, aby mohly být znovu nahrány se Stevem Albinim o šest týdnů později během nahrávání alba In Utero. Mimochodem tato nahrávka pravděpodobně vyvolala u vydavatelství Geffen pocit strachu z nového anti-komerčního materiálu Nirvany. Zvukový inženýr, Dalmo Beloti, se nechal slyšet, že kapela byla tak spokojena se zvukem, až uvažovala o odkoupení vybavení studia a jako perličku uvedl, že během nahrávání nebyly konzumovány žádné omamné látky kromě kávy a Kurtových oblíbených sušenek. Mimo nahrávání šlo v Brázilii především o dvě vystoupení v rámci festivalu Hollywood Rock, které se rozhodně nezapsaly mezi nejlepší (Cobain si hrál na rockovou star), ale odehrané setlisty byly obzvlášť zajímavé.

V únoru se Nirvana konečně zavírá se Stevem Albinim do odlehlého nahrávacího studia Pachyderm v Cannon Falls, aby natočila napjatě očekávanou novinku. Vydavatelství Geffen rozhodně nepotěšilo, že volba padla právě na zvukového teroristu Albiniho, který nahrává jednoduše a syrově bez jakýchkoliv dalších příkras, což je pro desku tak protikladnou Nevermindu přímo žádoucí. Albini nabízel Kurtovi přesně ten zvuk, který si představoval a navíc produkoval jeho oblíbence Pixies a Breeders. Kapela dala také jasně najevo, že si po celou dobu nahrávání nepřeje žádné návštěvy zástupců vydavatelství a nehodlá vydavatelství přehrát žádné skladby, dokud nebude celé album dokončeno. První setkání Albiniho se skupinou proběhlo až v nahrávacím studiu (předchozí komunikace probíhá telefonicky a následně mu byl odeslán materiál z brazilských studií BMG). Kapela přijela na nahrávání bez vybavení a několik dní se muselo čekat než dorazí na místo, následně nahrávání brzdily potíže s Kurtovou kytarou, práce na albu tudíž začaly až 13. února. Kurt nechal rozmístit kolem samotných bicích 30 mikrofonů, stejně tak nechal rozmístit mikrofony po celém studiu. Rozložení zůstávalo stejné na několik písní, s výjimkou rychlejší kousků („Very Ape“, „Tourette's“).

Všechny písně byly nahrávány naživo, což je výjimka proti obvyklému způsobu, kdy se nahrávají zvlášť party jednotlivých hudebníků. Na několik písní použil Kurt poškozený kytarový zesilovač, který chránil celé turné před techniky, což ještě více vylepšilo špinavý zvuk alba. Obvyklý nahrávací den začínal v 10 hodin snídaní. Nahrávání mělo začít kolem oběda a pokračovat až do večera. Oběd byl do studia dovezen odpoledne, společná večera se konala večer. Po večeři se občas dívali na TV a pak zpátky do studia, odkud se dostali kolem půlnoci. Skupina příliš nevybočovala z denního rytmu kromě návštěvy místního obchodu a víkendového výletu do Minneapolis. Po týdnu nahrávání na místo dorazila Courtney Love s Frances Bean, její přítomnosti nebyla příliš vítaná, mimo jiné se několikrát pokoušela vměšovat do nahrávání… Albini a studiový technik Weston odhadují, že nahrávání základních stop trvalo 4 až 5 dnů, několik dnů zabral overdubbing (dodatečné kytarové tracky v polovině skladeb, sóla a vokály) a poté už vše podstatné zbývalo na Albinim, který se postaral o technickou stránku a desku namixoval. Práce byly dokončeny 2 týdny před konečným termínem. Většina nahraných skladeb se následně objevila na albu, „Marigold“, „Moist Vagina“, „I Hate Myself And Want To Die“ a „Sappy“ byly vydány pouze jako béčka singlů a na kompilacích.

Nirvana, Frances a Steve Albini v nahrávacím  studiu

„Znali svůj materiál, dávali si záležet na všech malých detailech. Byly připravení jako žádná jiná kapela, se kterou jsem kdy pracoval,“ prohlásil po skončení nahrávání Steve Albini. Podobný názor na nahrávání měl i basák Krist Novoselic: „Intenzivně jsme se soustředili na zkoušení… Tak jsme se ukázali v Cannon Falls, připravili vybavení a začali hrát. Většinu písní jsme nahráli v první dvou dnech. Některé z písní, myslím, že více než polovinu skladeb, jsme nahráli hned napoprvé… Deska byla nahrána opravdu rychle.“ Kurt byl z nahrávání nadšený a nechal se slyšet: „Bylo to nejsnadnější nahrávání, jaké jsme kdy zažili.“ Celé nahrávání vyšlo na skromných 124 000 dolarů, rovných sto tisíc dolarů inkasoval producent Albini, který zároveň odmítl inkasovat procenta z prodeje alba a zbytek byl vynaložen na pronájem studia a další náklady spojené s nahráváním.

Po odevzdání desky vydavatelství, nastalo obrovské zděšení nad novým materiálem, který se značně vyhýbal představám vydavatelství, které si přálo následovníka předchozí desky Nevermind. Kurt Cobain prozradil v rozhovoru pro Melody Maker reakci manažera skupiny Garryho Gershe: „Můj manažer mi jednu noc zavolal a říká „Nemám rád tu desku, zní jako sračka, je tam příliš mnoho efektů na bubnech, nejdou slyšet vokály“ Když váš manažer řekne tohle, je to jako kdyby váš otec nebo otčím řekl vynes smetí. Byl to určitý druh zranění mé osobnosti, protože jsem chtěl, aby se mu to líbilo, bylo překvapující slyšet tolik negativních věcí. A jeho názor nebyl ojedinělý, náš management, právníci, nikdo z nich neměl rád tu desku.“ Pod vlivem médií a tlaku z vydavatelství zavolal Kurt Albinimu s tím, že některé písně by možná mohli být znovu namixovány. Albini Kurtovi odpověděl, že si nemyslí, že by to dokázal udělat lépe, než jak jsou již dokončené. Poté Albinimu volal i Novoselic, který si také nemyslel, že nahrávka zní tak dobře, jako když ji dokončili v Minnesotě. Albini si však dál stál za svým názorem, že mají to nejlepší, co mohli mít z originální nahrávky.

„Poprvé, když jsem si desku pustil doma, věděl jsem, že je něco špatně“ uvedl později Kurt pro Melody Maker. „Nebyl jsem zaujatý jejím posloucháním a to se obvykle nestává. Neměl jsem z ní žádné emoce, byl jsem pouze otupělý. Tři týdny jsme Chris, Dave a já poslouchali desku každou noc, snažili se najít, co je s ní špatně, mluvili jsme o tom a shodli se, že vokály nebyly dost nahlas, baskytara byla neslyšitelná a textům nešlo rozumět. O tom to bylo. Věděli jsme, že pravděpodobně nemůžeme celou desku znovu nahrát, protože jsme získali zvuk, který jsme chtěli – jednoduchý zvuk, to byl typický Steve Albini. Tak jsme se rozhodli znovu namixovat dvě z našich oblíbených skladeb, pouze jako test a nechat toho, protože znovu namixovat další skladby by mohlo zničit atmosféru celé věci.“ Kapela se tedy rozhodla znovu namixovat singly „All Apologies“ a „Heart-Shaped Box“, Albini i přes počáteční protesty souhlasil pod podmínkou, že mix za něj provede někdo jiný. Spekulace ohledně ovládání skupiny svým vydavatelstvím se Geffen rozhodl rozprášit následující prohlášením citujícím Cobaina: „Neexistuje žádný tlak z našeho vydavatelství, abychom změnili písně, které jsme nahráli s Albinim. Máme 100 % kontrolu své hudby. Kapela cítila, že vokály nebyly dost hlasité v několika písních. Chceme to změnit.“ Prohlášení bylo zveřejněno v tehdy aktuálním čísle Billboard jako celostránková inzerce. Přestože podle prohlášení šlo pouze o kosmetické změny, Albini se nechal slyšet, že je velmi podivné, jak dlouho trvalo opětovné mixování a při poslechnu zjistil, že rozhodně není změněno tak málo, jak bylo prezentováno.

Ať už je pravda jakákoliv, výsledné album, které se dostalo k fanouškům, je nejlepší album, jaké Nirvana za svou existenci natočila. Snad každý s Nirvanou začínal u průlomového Nevermindu, poté ale nastane osudový okamžik, kdy do přehrávače vložíte In Utero a dříve zbožňovaný Nevermind přestane existovat. Kurt je ve své největší textařské formě, díky čemuž jsou texty mnohem více propracované a soustředěné na konkrétní témata, celým albem se různě prolínají motivy rodinných problémů, drog, bezmoci, agrese a odsouzení… Po hudební stránce se kapela vzdálila podbízivosti alba Nevermind, které se vesele vysmívá pop songem „Rape Me“. Cobainův řev nezněl nikdy tak hlasitě a intenzivně jako In Utero, doslova zosobňuje všechny jeho flustrace a osobní problémy. Rozostřené kytary řežou do uší a Grohl na bicí podává jeden ze svých nejlepších výkonů v kariéře.

Síla In Utera spočívá v méně známých písních jako „Scentless Appprentice“, „Milk It“ či „Radio Friendly Unit Shifter“, které se snaží vybočovat ze zažitého omezení sloka refrén sloka a nebojí se ani zvukových experimentů. Nejedná se sice o lásku na první pohled, která však skončí o několik týdnů později, na druhou stranu, pokud se zamilujete, váš vztah už nikdy v životě neskončí… Na albu nechybí několik hitových skladeb (úvodní singl „Heart-Shaped Box“ a „Rape Me“), které by se při troše učesání neztratily ani na Nevermind, a přes celkovou agresivitu a tvrdost nahrávky existuje také prostor pro klidnější skladby ala „About a Girl“ z debutového alba Bleach – „Dumb“ a „All Apologies“.

Informace čerpány z LiveNirvana­.com, Wikipedie, Come As You Are, Těžší než Nebe.