Ray Bradbury: Marťanská kronika

Jedno z nejslavnějších děl Raye Bradburyho vlastně není románem. Je to soubor kratších i delších textů, povídek, náčrtů, popisů a příběhových spojek, které se dají pojmout skutečně pouze pojmem kronika. Kniha zachycuje události dvou planet ovládaných lidským pokolením mezi lety 1999 až 2026 okem spisovatele z poloviny minulého století, děsivou vizi budoucnosti odrážející lidský duch v celé jeho kráse a zrůdnosti. Na Rudou planetu ze Země startují jedna raketa po druhé, expedice za expedicí, snažící se prozkoumat neznámá území nebeského tělesa. Každá ze skupinek se tu setkává různým způsobem s původním obyvatelstvem – marťany. Ti si vybudovali v průběhu věků vyspělou společnost plnou výstavních měst, hradů a zámků, umění a vědy, která stojí na základní vlastnosti celé populace – telepatii.

V několika prvních střípcích z Marťanské kroniky tak můžeme z pohledů různých lidí a různých marťanů sledovat setkávání dvou naprosto odlišných kultur, která vedou k opakovaným selháním. Pro navození atmosféry výborně slouží úvodní povídka Ylla, kde až v závěru čtenáři dojde, jaké čtení se mu to vlastně dostalo do ruky. Manželská dvojice dvou marťanů tu prodělává jednu z krizí svého vztahu zapříčiněnou ničím jiným než příletem první lidské expedice na Mars. V podobném duchu se nesou i texty Pozemšťani a Třetí výprava, aby pak následující výsadkový tým v povídce …ač bude luna stejně plát mohl vystoupit ze své rakety a shledat, že na planetě už nikdo nezbyl, protože lidstvo zde do nechráněného ekosystému rozneslo osypky.

A protože rudá půda se tak náhle uvolnila, pozemšťané začínají žhavit motory svých plechovek a vyráží z modré matičky na novou kolonii, aby zde vedli nové životy ve starých městech padlé civilizace. Krásným příspěvkem z této etapy je (skvostné dílo samo o sobě) povídka Má duše se vznáší ve výši, zabývající se exodem černošských otroků z Ameriky do nového domova ve hvězdách, či smutná odyssea nepochopitelného Marťana, který by mohl být posledním svého druhu. Další perlou je i velmi známý Usher II, příběh o milionáři, který se rozhodl vzepřít soudobé společnosti a postavit na Marsu na počest Edgara Alana Poea a jeho knihy Pád domu Usherů druhou takovou barabiznu prolezlou romantickou atmosférou.

Jenže nic ale netrvá věčně a na staré dobré Zemi nakonec vypukne celosvětová válka, a přestože osadníci na Rudé planetě žijí již desítky let, nakonec je volání vlasti silnější. Zůstane jen málokdo, a tak se vytvoří prostor pro Mlčící města – text plný osamělosti a hlubokého ticha, zobrazující život posledních obyvatel, kteří si ponechali rozum a vyvarovali se konfliktů. Úplně na závěr se ve Výletu na milión let setkáváme s rodinou, jež uprchla ze zničené Země a hledá na Marsu budoucnost prostou jakýchkoli strastí. Právě oni nakonec malebným momentem zakončují celou epochální kroniku a dodávají tak tu nejsilnější pointu nejen svému příběhu, ale celé knize.

Literární styl Raye Bradburyho je kapitolou sám o sobě. Nejen, že je prodchnut básnickými výrazy a poetickým cítěním, ale navozuje jakýsi pocit snění, který prostupuje celý soubor. Čtenář tak má chvílemi pocit, že místo čtení se oddává blahodárnému spánku a příběhy sepsané v Marťanské kronice mu do hlavy proudí z vlastní fantazie. Tomu odpovídá i charakter některých textů, které se nesoustředí vyloženě na děj jako ty výše zmiňované, ale spíše mnohem víc na atmosféru. Kdo by si rád nelehnul do stínu stromů za Zeleného rána či se na chvíli nepokochal ohněm spalujícím letitý zchátralý dům, zatímco na obloze visí nadějný příslib přírody, že Přijdou vlahé deště? Pokud nehledáte žádnou hadr sci-fi, ani space operu, ale něco, co svým zařazením spadá spíše do mainstreamu, něco s atmosférou podpořenou mnoha zajímavými myšlenkami, je Marťanská kronika právě pro vás. Setřeste ze sebe zbytky známé hroudy science fiction a vyleťte ke hvězdám, kde na vás nečeká dílo stavící polovinu svého úspěchu na vyspělé technice, ale něco z obyčejného života, i když ten život je protkaný do slov knihy o osidlování Rudé planety.