Broumovská skupina Imodium má za sebou 8 let existence, 2 řadová alba (Imodium – 2004 a Stigmata – 2007) a stovky koncertů. 3. listopadu vyšel jejich další počin – tentokrát unplugged deska s názvem Akustika. Se zpěvákem Thomem jsem se sešla pár hodin před jejím křestem v pražském klubu Rock Café…
1. Co vás přimělo k tomu natočit zrovna live unplugged desku?
My tomu nechceme říkat deska, je to vlastně taková mezideska. Víme, že spousta lidí si řekne: „Oni teď vydávají živák, to je asi nějaká bestofka“, ale to vůbec není pravda, protože za prvé na to nemáme věk, zkušenosti a ani tolik alb, abysme skládali nějakou bestofku. Je to v podstatě jenom o tom, že letos na jaře jsme udělali akustickej trojkoncert u nás na východě (v broumovském divadle) a shodou okolností se z toho udělal zvukový náběr a ten dopadl natolik dobře, že se dal v klidu použít.
2. Jaké písničky se na Akustice objevují? Jsou to převážně akustické verze písniček ze Stigmat, nějaké nové aranže starších písniček nebo i zbrusu nové songy?
Je to trochu komplikovanější, protože se trochu zapomíná, že ta deska je rozdělená na dvě části – audio, která obsahuje živák a pak je tam datová stopa, která se rozbalí v momentě, kdy to člověk strčí do počítače. Samotnej živák je poskládán z těch dvou řadových desek, spíše převažují Stigmata, protože je to přece jenom aktuálnější deska. Jinak se tam neobjevuje nic nového, i když jsou tam věci, který jsou natolik přearanžovaný, že to možná člověka až překvapí. A ta datová část (kromě toho, že nese bonusy typu legrační videa, kdy nám bylo čtrnáct, stáli jsme na pódiu a vypadali jsme hrozně směšně) obsahuje i dva doposud nevydané a naživo nezahrané songy.
3. Máte na desce nějaké hosty? Jaké??
Na desce hosti nejsou, i když my samozřejmě můžeme říct, že už jenom to koncertní sestavení kapely je ohostováno, protože nehrajeme ve třech, ale v sedmi lidech. Je tam druhá akustická kytara, klavír, violoncello a trubka. Jinak díky těm bonusům se na tom podíleli lidi jako Honza Křížek s Vojtou Říhou, což je část Blue Effectu, kdy nám kluci zremixovali jednu pecku, a jeden remix udělal i Porne z Post It.
4. Proč křtíte desku zrovna tady a ne třeba doma v Broumově?
To je naprosto jednoduchý, protože v momentě, když jsme dělali akustický koncert v Broumově, tak jsme vůbec netušili, že něco takovýho nastane s tou deskou a zároveň po půl roce udělat něco podobnýho (ne-li to samý) v Broumově je v podstatě hloupost a zbytečnost. A proč je křest v Praze a zrovna v Rock Café, tak to už je daný těma potížema okolo – my jsme chtěli divadlo v Praze, ale vzhledem k tomu, že pražský divadla jsou tak strašně zasekaný programově nebo drahý na pronájmy, jsme se rozhodli, že se nic nestane, když to uděláme jako rock’n’rollovej koncert v rockovým klubu.
5. Před nedávnem jste natočili klip k akustické verzi songu „Dostavníky“. Bavilo vás natáčení?
Nás natáčení vždycky baví, akorát musím přiznat, že u „Žiletky“ („Žiletko, má lásko“ – předešlý singl – pozn. aut.) to bylo trošičku na křeč, protože to bylo hrozně náročný, točilo se přes noc, ale ten nový klip jsme točili s Peponem – s člověkem, se kterým jsme dělali „Hlavou“, proto je to těma obrázkama a tou celkovou atmosférou hodně podobný právě klipu Hlavou. Navíc s Peponem je vždycky totální sranda. Tohle jsou míň rozpočtový klipy, kdy je to opravdu punk. Nejsou žádný štáby, nic takového, ale na druhou stranu je vidět, že i tak se to dá zvládnout. Oba klipy jsme navíc točili v Broumově, takže na domácí půdě je vždycky ohromná sranda.
6. Vaší specialitou je Bytové turné. Po kolikáté se letos uskuteční?
Letos je to už popáté, proto jsme uvažovali, že bychom ho udělali nějak speciálně, nakonec ale při tom, co se dohodlo, že se bude vydávat deska, že se jede turné a kdesi cosi, tak jsme zjistili, že na to vůbec nemáme čas. Na druhou stranu jsme si řekli, že na tom v podstatě nic měnit nejde, protože kdyby se cokoli změnilo, tak už to nebude mít ten princip, kterým je to ojedinělý a známý – že si nás lidi zdarma pozvou kamkoli chtějí.
7. Pro tak vytíženou kapelu jako jste vy musí být hrozně těžké najít si ten čas na přípravu a odehrání Bytového turné.
No, ono ve finále ty tři dny nejsou až tak náročný časově. Navíc letos, jak máme „akustickej rok“, tak nemusíme tolik zkoušet, protože jsme za ten rok absolutně připravení.
8. Vzpomínáš si ještě, kdo s tím nápadem Bytového turné přišel?
To si vzpomínám naprosto přesně. To bylo před pěti lety, někdy na konci léta, kdy jsme ještě měli našeho předešlýho manažera Jardu Špuláka a tenkrát jsme někde seděli, popíjeli, věděli jsme, že nás čeká podzim a zima, a že bychom chtěli nějaký turné. Jenže v tý době jsme ještě nebyli pořádně známí a ta myšlenka vznikla tak, že když ti lidi nejdou za náma, tak my půjdeme k nim. Navíc někdo pronesl, že kdysi nějaká kapela ve Státech se takhle sbalila a jela tohle turné. V Čechách to má za sebou třeba Vypsaná FiXa, ale nikdo to nepojal jako turné a nepořádal ho s nějakou tradicí.
9. V červenci jste vystupovali před Avril Lavigne v O2 aréně. Co pro vás tahle zkušenost znamená?
No, především právě ta zkušenost – o tom by se dalo povídat dlouze, protože to byl hrozně zajímavej den. Možná to bude znít blbě, ale než ten přínos lidí (kdy člověk najednou hraje pro 15 000 lidí) pro nás obrovskou věcí, kterou bysme přáli zažít spoustě jiných kapel, bylo právě to celé pozadí akce. My jsme z toho byli hrozně vyjetý tím, že oproti tomu, jací jsme tady v Čechách všichni hrozný punkáči, tak tam mělo najednou všechno hroznej řád a třeba já osobně bych si na to hrozně rád zvyknul. Pro toho člověka je to mnohem příjemnější, protože ví, co a jak. Hlavně všichni chtějí podávat stoprocentní výkon a to je skvělý – tam se nestane, že by to někdo druhej zkazil.
10. Máte nějaký sen, před kým byste si chtěli zahrát?
My bysme chtěli hrát v podstatě před každým (smích). Vůbec nemusíme mluvit o kapelách jako Foo Fighters nebo kapelách, které obdivujeme. Co se týče českých poměrů, tak tam je to spíš o tom, že právě budeme rádi hrát s kýmkoliv, s kým to bude fungovat jak za pódiem, tak na pódiu.
11. Co pro vás znamená popularita?
Otázka je, jestli se můžeme bavit o nějaký popularitě. Kromě toho, že tam jsou věci, který jsou příjemný, tak kolikrát taková věc nese mnohem víc těch mínusových věcí, jako je zodpovědnost nebo pracovitost. My díky tomu, že fungujeme už osm let, jsme zjistili, že pokud člověk opravdu nemaká, tak nic nedostane a nemá zadarmo. A už vůbec v zemi jako je Česká republika – jak je to malej písek, tak se každej musí rvát o ten svůj kousek. Takže všechno je to o té pracovitosti a zodpovědnosti a teprve, když to všechno funguje, tak přijdou ty kladný věci.
12. Jaký máš názor na českou hudební scénu?
Ve svý podstatě kladnou, protože na to, jak jsme malá republika, je toho tady strašně moc a zároveň strašně moc dobrých věcí. Mám rád spoustu českých kapel a jsem strašně rád, že díky mojí kapele z těch kapel, na které jsem dřív koukal v televizi nebo chodil na jejich koncerty, se najednou stávají kamarádi. Mám na tom rád jednu věc, kterou kdysi prohlásil Martin Zeller z Cocotte Minute (řekl ji přímo mně). Tehdy tím svým tvrďáckým hlasem řekl něco jako: „Hele, mě v podstatě ta vaše muzika sere a nebaví, ale lidsky jste naprosto super lidi“, a proto spolu komunikujeme dál a děláme různé projekty. To je podle mě věc, která je hrozně důležitá – že je spousta kapel, který mě hudebně nemusí vůbec oslovovat, ale jsou to skvělý lidi, a proto má smysl dál tohle všechno provozovat.
13. Myslíš si, že má česká kapela šanci uspět v zahraničí? Jestli ano, co je podle tebe klíčem k úspěchu?
Kromě toho, že tam musí být ta pracovitost, tak musí i světově znít. Jazyková bariéra je jasná, takže jazyk je první předpoklad, a pak třeba i styl muziky a image kapely jsou důležitý. Spousta typicky českých kapel vyjíždí za hranice pravidelně, ale nakonec člověk zjistí, že to jsou jen projekty pro Čechy v zahraničí. Ale u kapel jako Sunshine, kterým se to daří skoro nejvíc, je to hlavně o tom, že jazyk je tam úplně v pořádku, image a ten styl zvuku nebo toho, co dělají, má na to, aby si mohli dovolit cestovat po světě.
14. Máte vy ambice uspět za hranicemi?
Určitě ne, protože jsme ještě nedobyli Českou republiku, tak vůbec nemá smysl se cpát někam dál. Samozřejmě je hrozně příjemný, když nárazově kapela vyrazí do Polska nebo na Slovensko, ale to je minimálně a většinou je to skrz nějakou známost nebo se to jen zkusí na jeden, dva večery. Ale kapela Imodium rozhodně nemá tendence vyrážet někam do světa.
15. Co v současné době poslouchá Imodium v autě?
Rád bych zdůraznil, že poslech v autě je jedna z věcí, na kterou já se v poslední době už vůbec netěším. Myslím si, že teď můžu mluvit i za bubeníka Kárla. Baskytarista Radouš, jak má vlastně hudební nevkus a je velkej blázen, tak se to projevuje právě v tom přehrávači v autě. Bohužel, když kapela sedne do auta a rozjede se audio systém, začne znít brutální metal, hardcore a prostě pekla, který si dotáhne Radouš. My jsme mu ta cédéčka dřív třeba vyhazovali z okna a on si je druhej den dotáhnul znova. On už teď ví, že když to cédéčko odehraje, tak my ho v nestřeženým okamžiku vyhodíme. Takže on, když si vypaluje cédéčko, vypaluje si čtyři kusy. Já bohužel názvy těch kapel ani neznám, ale přirovnal bych to k festivalu Brutal Assault. A nám se děje při každý cestě na koncert takovej malej Brutal Assault v autě.
Děkuji za rozhovor.
Jak se křtilo v Rock Café?
Imodium křtili desku 30. října v asi z poloviny zaplněném Rock Café. Předkapela Godfellas fanoušky zahřívala zhruba od půl deváté, načež je asi o hodinu později vystřídali Imodium se svým speciálním akustickým setem. Zazněly staré známé písničky jako „Smutnohra“ (což je vlastně singl, se kterým kapela kdysi dobyla český éter), která navíc proběhla se saxofonem hostujícího Adama Kupery z UDG a s vokálem Jany Loty. Dále mohli diváci slyšet „klasiky“ jako „Stigmata“, „Hlavou“, „Žiletko, má lásko“, ale taky songy, které ani ti nejzarytější fanoušci kapely nikdy živě (a k tomu akusticky) neslyšeli (tedy například „Neznámou“, „Noc tě schová“, „Zítra v noci“ atd.). Jak už jste mohli číst v rozhovoru, kapela byla na křtu obohacena o druhou akustickou kytaru, violoncello a klávesy. Kmotrem Akustiky se stal Tomáš Vartecký, který klukům desku rovnou na pódiu pocákal šampaňským. Skupina se díky nadšenému potlesku (vesměs) dívek čerstvě vlastnících občanku vrátila i na přídavek. Tím se stal notoricky známý „Koník“, ovšem ve značně přearanžované podobě (s klávesami!). Kdo tenhle koncert vynechal v domnění, že s akustickou kytarou zvuk ztrácí tu pravou šťávu, může do Rock Café zajít zase 4. prosince, kdy zde Imodium odehrají svůj klasický live set.
