Sequel = pokračování, které rozvíjí příběh předchozího dílu – časově je tedy děj zasazen za události předchozího dílu.
Prequel = taktéž se jedná o pokračování, tentokrát se ale děj odehrává před událostmi prvního dílu. Oblíbený zejména v případě, že předchozí díl končí tak, že se na něj nedá nějak rozumně navázat.
Remake = adaptace již natočeného filmu. Remake může z originálu vycházet jen lehce (zvlášť v případě starších filmů bývá děj zmodernizován a zasazen do prostředí lákavějšího pro dnešní generaci), nebo může předlohu kopírovat prakticky záběr po záběru, viz Psycho z roku 1998 (jen na vlastní nebezpečí a pouze po shlédnutí originálu!).
Kinematografie je už poněkud starší dáma, a tak se není čemu divit, že je čím dál tím těžší přijít s něčím originálním a novým. Je to sice těžší, ale ne úplně nemožné, přesto si však Hollywood dláždí svou cestu a je jedno, že ona cesta vede z kopce a konečnou má v pekle. Nezávislé filmy či seriály, které jsou aktuálně dost na koni, vynechám a zaměřím se na ten největší hollywoodský mainstream, jež je touto novodobou filmovou nemocí zamořen nejvíc.
Kde hledat příčinu? V dolarech. Bohužel je film, alespoň v té hollywoodské většině, především byznysem a až v druhé řadě uměním. Jako největší myslitelné zlo se jeví hlavně producenti. Samozřejmě, ve filmu mají své investice, které by rádi minimálně zdvojnásobili, ale někdy je jejich chování neodpustitelné a originalitu potírající. Hollywood v současné době připomíná tvrdou diktaturu, které vládnou kapitály, tudíž i producenti. Producentské sestříhávání filmu, stejně jako vyhazování režiséra a následné dotáčky pod vedením někoho jiného, to už není vůbec nic nemyslitelného. Film musí být zkrátka co nejvíc líbivý, aby zaujal nejširší americkou veřejnost, doma utlačovanou paničkou počínaje a uhrovitým puberťákem konče.
Dnes jsme však dospěli do doby, kdy je ohlášení nějakého pokračování či remaku prakticky na denním pořádku. Hodně to odnášejí hlavně horory, které byly dost plundrovány v 80. a 90. letech, aby se konečně vrhly do hororového důchodu, z něhož je v poslední době ziskuchtivý producenti tahají zpět na světlo světa. Hory mají oči, Texaský masakr motorovou pilou, Halloween, Pátek třináctého. Samozřejmě nemůže chybět ani novodobá klasika typu Saw, jež stále ještě těží z povedené jedničky, ačkoliv s kvalitou pokračování začíná klesat i kvantita peněz, které dorazí producentům na účet. I tak je však hlavní devízou většiny těchto horůrků nízký rozpočet zaručující slušnou návratnost investic. Hlavním reprezentantem této třídy je již zmíněné Saw, které z minima nákladů vždy hodně těžilo.
Opravdovou studnici pak nabízejí asijské horory, které ale v zámoří jako by ztratily veškerou svoji strašidelnost a atmosféru. Kruh byl ještě remakem podařeným a celou tu asijskou vlnu předělávek vlastně nastartoval, ale pak začala kvalita kolísat. Nenávist, Temné vody, Zmeškaný hovor, Oko či Clona už svým šikmookým předchůdcům nesahaly ani po paty. A bůh ví, že ani ty originály leckdy nebyly nikterak přelomové. Spravedlnost se však projevila aspoň v tržbách, které vyjma Kruhu, nebyly nikterak slavné.
Hlavním měřítkem pro vznik filmu tedy v drtivé hollywoodské většině není umělecká hodnota, ale komerční potenciál. A zavedená značka se mezi fanoušky prodává mnohem lépe než nový výrobek. Je tedy mnohem lehčí natočit pokračování úspěšné jedničky, než rozjíždět novou značku a nového hrdinu. Je ale velký rozdíl mezi pokračováním a pokračováním pro peníze. Dvojka toho oproti jedničce nabídne většinou víc, což ale nutně nemusí jít v ruku v ruce s větší kvalitou. Režisér sice dostane po prvním úspěchu volnější ruce a víc peněz na hraní, ale stále se dohlíží na to, aby se „nezbláznil“ a nezačal tam přimíchávat ingredience, které by mohly výrazně ohrozit komerční výsledek. Když na chvíli odhlédneme od pokračování a remaků, tak ani zbytek netvoří originální příběhy. Pořád ještě zbývají videoherní, knižní či komiksové adaptace. Právě komiksové adaptace jsou v poslední době nejpilnější ohledně pokračování. Náklady na výrobu u těch mainstreamových superhrdinských komiksáren sice nejsou úplně nejnižší, ale návratnost je dost vysoká, což dokazuje i Temný rytíř, který je však velkou výjimkou ohledně kvality. Svou povedeností nezklamal, ve výdělcích to pak byla nečekaná bomba roku. Snad i to ukáže velkým Hollywoodským hráčům, že kvalita a s ní spojená šeptanda je nejlepší neplacenou reklamou.
Recyklace je sice moderní a důležitá, ale jen co se týče plastů, skla či papíru, ne pokud se jedná o filmové příběhy. Remaky jsou tedy zřejmě asi největší zlo a já jen očekávám, kdy někdo sáhne například po Casablance a promění ji v nějakou slaďárnu pro teenagery s Channingem Tatumem (Let´s dance) v hlavní roli. A co třeba takový Kmotr s „drsnejma“ negrama s kalhotama proklatě nízko místo klasických taliánů? 50 Cent jako Don Corleone? To je teprve ten pravý horor. Pokračování tu byla, jsou a budou a ne všechna jsou povinným zlem. I takový Sylvester Stallone se na stará kolena náramně vytáhl – ať už jako Rocky Balboa nebo Rambo, a současné komiksové mašinérie jako Batman, Iron Man či Spider-Man ani odstavit nejdou. V tomhle mají komiksy neuvěřitelnou výhodu, protože nabízejí bohatou mytologii a nespočet cool postav. Ostatní už se většinou o takovou podporu opřít nemohou a občas to tak i vypadá.
Remaky starých klasik (i těch hororových) pro mě postrádají jakýkoliv smysl. Je to asi spojeno s tím, že nejsem producent a spíš než na peníze koukám na kvalitu, která nebývá nikterak oslnivá. Vlna remaků však zřejmě ještě nedosáhla svého vrcholu, takže kdo si ty přepisy hororových klasik oblíbil, rozhodně se má v příštích letech na co těšit. Pokračování samozřejmě jako zlo nevidím v jejich základní myšlence, ale ne každý dokáže na povedenou jedničku navázat stejným nebo i lepším pokračováním. Například zvažované pokračování 300: Bitva u Thermopyl má za cíl snad jen vydělat další peníze, protože komiksová předloha žádného prequelu neexistuje a bude vytvořena až na poptávku producentů – bohudík aspoň Frankem Millerem. Bohužel jen málo režisérů odolá většímu honoráři, i když tuší, že nápad jedničky už je vytěžen do maxima. A pokud ani první díl nevynikal kvalitou… Ani to ale nemůže remaky v mých očích sesadit z postu největšího moru současného Hollywoodu – Uwe Bollovi navzdory.
