Sergej Lukjaněnko: Hranice snů

Kay Dutch je profesionálním bodyguardem vzdálené budoucnosti a právě zemřel. Ne že by to bylo poprvé, vždycky ale zesnul ve službě, zatímco chránil svého klienta. Tentokrát to bylo poprvé kvůli něčemu jinému – mladý kluk se mu chtěl pomstít za to, že nešťastnou náhodou zabil jeho malou sestřičku, když přistával se svou lodí. Ani to by však nebyl takový problém, nebýt faktu, že tentokrát si Kay nestihl prodloužit svůj účet u firmy aTan, která recept na nesmrtelnost vlastní. Nečekaně tak umírá nadobro, v hotelovém pokoji, na vzdálené planetě.

O to větší je jeho překvapení, když se znovu probudí pod krytem regenerační nádrže. Ale, jak se ukáže, není ve středisku společnosti aTan, nýbrž někde úplně jinde, v domě člověka, který stojí mimo veškerá pravidla, někoho, kdo se vyrovná samotnému císaři. Tím neznámým je Curtis van Curtis, multimilionář stojící v čele celého aTanu, jenž má u sebe doma jednu malou soukromou oživovací stanici. Právě tady Kaye přivede zpět k životu, ale jeho služba není zadarmo. Požaduje, aby bodyguard eskortoval jeho syna, třináctiletého Arthura, na planetu Graal, kde má mladý Curtis vyřídit spletité rodinné záležitosti. Jako bonus dostane Kay za splnění úkolu nekonečnou permanentku na oživení, naopak pokud neuspěje, čeká ho věčné zatracení, kdy bude mučen v domě Curtise van Curtise k smrti, aby byl pak znovu oživen a všechno začalo nanovo. Kay a Arthur se vydávají na cestu, převlečení za kupce a jeho syna.

O Hranici snů koluje zvěst, že autor ji psal podle počítačové hry, a když se nad tím čtenář zamyslí, je toto tvrzení celkem přiléhavé. Každá z jejích sedmi částí je vlastní úrovní, kterou se musí hlavní hrdinové prostřílet a probojovat hlava nehlava, na každé čekají další a další nepřátelé, policie či vražední mimozemšťané. Kniha plyne před očima neuvěřitelnou rychlostí z jedné scény do druhé, z jedné kapitoly do té následující a každou chvíli přináší zajímavé zvraty spolu s novými postavami, z nichž některé jsou vyloženě záporné, cynické a mocichtivé, jiné zase archetypálně dobré a pohostinné, schopné poskytnout pomoc v nouzi. Na tom všem se čtenář jen bez dechu veze jako surfař na vrcholu vlny a s úžasem kouká kolem, co se všechno vlastně děje.

Celý příběh podtrhává myšlenková rovina, která se zabývá pozicí lidstva ve vesmíru. Po dlouhých staletích bojů jsme si konečně uzurpovali ten svůj vlastní kus reality a žijeme v jakéms takéms míru. Všechny ostatní rasy se nás straní, některé kvůli tomu, že jsme silnější, některé kvůli tomu, že nechtějí rozpoutávat další válku, která by stejně k ničemu nevedla. A my se začínáme sami sebe ptát: „Jsme opravdu tak bojechtiví, že s nikým nemůžeme jednat jinak než válkou nebo za pomoci ozbrojeného míru?“

Opomenout se nedají ani postavy. Jejich popis je tu nenásilně včleněn do textu a rozvíjí se po kouskách tu a tam, prezentuje někdy drsnou minulost, někdy nereálné sny. Jsou tu místa plná procítěných dialogů, hádky, smíření – to vše aby se připravila půda pro nová odhalení, která posunou děj zase o kousek dopředu.

Na druhou stranu, přes všechen skvělý spád vyprávění a opravdu vytříbený autorův styl, není Hranice snů ničím zas až tak převratným. Mnohé typy mimozemšťanů se dají zcela spolehlivě poznat z jiných sci-fi (Star Wars, StarGate…), originální není ani vesmír, kdy lidstvo nastolilo nové císařství a válkami si vydobylo své území, dokonce i většina z hrdinů je základními archetypy, na které narazíme v každém druhém románu. Jedinou novou záležitostí by snad mohla být technologie aTanu a tajemství s ní spojená, jenže ta se stejně dějem jen tu a tam mihne jako další z prostředků neustálého pohybu vpřed. Hranice snů je tak hlavně kvalitně napsanou akční space operou, která vtáhne a nepustí, i když po sobě zanechá pouze pocit z další příjemné oddechovky. Takový Kulhánek vyslaný do vesmíru.

Poznámka: Nedávno u nás vyšlo volné pokračování Vládci iluzí, které navazuje na otevřený konec knihy a provází dalšími osudy rodu Curtisů.