Škwor - 5

Škwor je česká rocková kapela, které vévodí Petr Hrdlička, doplňují jej kytarista Leo Holan, basák Tomáš Kmec a bubeník Martin Pelc. Jejich počátky se datují k roku 1998, kdy se ještě drželi punku a trash metalu. Tehdy u Popronu vydali CD Mayday. Jako vítězové soutěže Rock Made In Gambrinus vydávají desku Vyhlašuju boj! a objíždí různé festivaly. V roce 2004 vydávají album Vyvolenej a rok poté Amerika. A nyní je tady 5.

Ačkoli mají Škwoři za sebou spoustu nejen festivalových vystoupení a mají kladný vztah k alkoholu, jsou něco víc než jen zábavovou kapelou. Netouží po obdivu masy, která bude s pivem v ruce a prázdnou hlavou halekat všechny jejich songy. Oni chtějí mít melodii a něco lidem sdělit. Petr Hrdlička se necpe do každého bulvárního plátku, aby byl stejně „populární“ jako zpěvák nejmenované konkurenční ka­pely

Tahle deska není koncepční, ale jednoho tématu se drží. A to naší doby. Už v úvodním singlu s názvem „Celebrity“ se vysmívá právě těm hvězdičkám, které v rámci honby za popularitou navštěvují všelijaké párty. Oni v tom však mají jasno – „Největší celebrita je tady chlap, který obsluhuje bar.“ Texty jsou to nejlepší, co může celá deska, ale i celkově Škwor nabídnout. Snaží se bojovat proti hnusu této doby a proti různým fenoménům („Vyhlazenej sedínku hladkou má/dokonalej hebkej chlapík/… spokojenej když krém si roztírá/jen tak póry pěkně zalít“), a přesto to dělají bez vyřvané revolty, kterou předvádí punk(pop) rock kids. V každé písni se může někdo najít a ne vždy má právo být na to hrdý („můžeš mít milion vizitek/ bez lásky nejde žít“).

Hudební linie je poměrně neměnná. Kromě zpomalení rytmu u ploužákových songů („Vzácnej je nám, Zdá se mi“) žádná píseň nijak nevybočuje ze standardu, ve kterém je všechno podřízeno zpěvu. Petr Hrdlička má hlas, za který se nemusí stydět, takže to není na škodu. Přesto by strunné nástroje mohly mít větší prostor. Dostávají ho hlavně v intrech songů, kde se však příliš nerealizují. Mnoho písní začíná velmi podobně, ne-li stejně. Nástupy zpěvu jsou však nenásilné. Celkově je na tomto albu hudba, která se jen tak rychle neoposlouchá. Pokaždé můžete objevit něco dalšího, další riff či námět k přemýšlení, a to má své kouzlo. Zpěv také nepatří k těm typům, které byste po určité době poslouchání už nikdy nechtěli slyšet.

Škwor se každopádně nemají za co stydět. Mají za sebou album, které pozvolna útočí na city, povahy a zvyklosti lidí. Servíruje jim to přímo pod nos nenásilnou a poslouchatelnou formou. Možná se to nemusí líbit každému, protože to není ani mainstream, ani odrhovačka pro „štangmasty“, ale něco individuálního. A Škwor se rozhodně svého individualismu a originality drží a právě to je správné.

Foto: www.skwor.cz