Stmívání (Twilight) - Stephenie Meyerová

Vezměte lacinou romantickou story, kterých se po dívčích časopisech povalují stovky, okořeňte ji velkou kapkou nadpřirozena, promíchejte banálními zvraty a řadou klišé a voilá – máte knižní hit, kterého se po celém světě prodá několik milionů výtisků a který v americké prodejnosti přeskočí i Harry Pottera. Řeč je samozřejmě o sérii knih Stephanie Meyerové, sérii kterou začalo právě Stmívání. Následující řádky se pokusí odpovědět na otázku, proč má Stmívání takový úspěch navzdory tomu, že se i v rámci žánru vyskytuje nesčetné množství mnohem lepších knih.

Bella Swanová je obyčejná sedmnáctiletá holka, jako kterákoliv jiná. Má rozvedené rodiče, její matka se znovu vdala a Bella novému páru vyklidí pozici odjezdem do zapadákova jménem Forks, kterému její otec říká domov. Neustálý déšť, který smývá všechny vzpomínky na prosluněný Phoenix a strach z nové školy, naproti tomu neústupná rozhodnost zůstat zde a dopřát matce spokojenější manželství. Už z charakteru hlavní hrdinky je jasné, do jaké řady čtenářů se snaží Stmívání mířit. A z jeho úspěšnosti je jasné, že se mu to naprosto daří. V tomto ohledu není nutno o knize ani její autorce pochybovat. Do hlavní hrdinky se musí vcítit každá holka v rozmezí (cca) třinácti až sedmnácti let odkojená na všech těch romantických filmech a dívčích časopisech, a to už je skutečně velká skupina. Rozjezd knihy tedy nezastihuje Bellu v oslnivé psychické formě, kupodivu je však ve formě kniha samotná. Meyerová nejenom že umí dobře kalkulovat, je i skvělá řemeslnice a vypravěčka, v tomto ohledu Stmívání funguje tak trochu jako úspěšnější a přiznejme si, že i nesrovnatelně lepší, Harry Potter. Stránky ubývají rychlým tempem i když se zrovna nic neděje a celé se to dá přečíst na jeden zátah. Kde už však Rowlingová jasně vítězí je příběh.

Ten totiž ve Stmívání opravdu nevyniká. Dalo by se říct, že hraje až druhé housle a k tomu ještě značně falešně, bohužel u knih hraje klíčovou roli. Kde je problém? Autorka sice dokazuje, že má načteno, což bohužel potvrzuje řadou klišé, které do děje nacpala. Ani jednou se nedostavil pocit, že držím v ruce něco nového a originálního – je to prostě love story s tím rozdílem, že se nemilují dvě postavy vycházející z jiných společenských vrstev, ale rovnou z jiných „živočišných druhů“. Jediné, co by vás na Stmívání mohlo překvapit, totiž každý ví už před přečtením knihy. Buď se to dozvěděl od nadšené kamarádky nebo mu to přilítlo pod nos na internetu. Cest je víc, nevyjímaje zadní přebal knihy, ale odpověď je vždy stejná. Hlavní postava se zamilovala do upíra. Edward Cullen už na první pohled není jako obyčejný kluk, stejně jako nikdo z jeho rodiny nevypadá jako úplně normální člověk. Všichni jsou krásní i když kapku bledí a všichni se straní kolektivu ve škole. Jestli na Vás pomalu začíná blikat červená kontrolka dalšího útoku na všechny hormony poblázněné holky, hádáte správně. Ten božský, dokonalý, chytrý a inteligentní Edward se do Belly zamiluje. Není to přece sen každé, řekněme obyčejné holky, aby se zjevil princ na bílém koni a změnil její život? Akorát tady není bílý kůň, ale spíš samotný princ. Hádám, že kdyby měl kterýkoliv Cullen koně, za chvíli by se i z arabského plnokrevníka stal spíš „bezkrevník“.

O upírech je přeci známo, že mladé holky vyhledávají spíše za účelem potravy než lásky. Cullenovic klan je však jiný i v tomto ohledu – dlouhodobě přežívají jen na zvířecí krvi, což z nich v upírském světě dělá něco jako vegetariány. I tak však není rozvíjející se vztah Belly s Edwardem lehký. A kniha kupodivu stále šlape, první mračna už jsou ale na obzoru. Je sice fajn, že se nikdo neobtěžuje těmi zastaralými hloupostmi o česneku, dřevěném kůlu a podobných znacích typických pro upíry, rozhodně by si však autorka mohla odpouštět stokrát viděné/čtené banality o přílišném sledování hororů v televizi. Na všechny tyto „drobné“ nedostatky (která sedmnáctka by řekla něco jako mimické vrásky nebo půjdu nachytat trochu vitamínu D místo jednoduché půjdu se opalovat?) rychle zapomenete v prostřední úděsné části. Tedy, pokud nejste holka. Právě zde se kniha poprvé zvrtne v ryzí dívčí brak. Nejenom že se Ten Edward zamiloval do té obyčejné Belly, ale ještě říká přesně ty věci, které chce každá holka slyšet a které jí žádný rozumný kluk s mozkem a kouskem sebeúcty neřekne. Holky brečí dojetím, kluci zvrací. S výjimkami na obou stranách. Dojem nepomůže spravit ani opět solidní závěrečná část, která sice stejně jako předchozí děj jede podle stokrát viděné šablony, kdy vás nepřekvapí žádný zvrat ani samotný konec, přesto však uvítáte sebemenší odklon od předcházející růžovo-medové části.

Tak si to sečtěme. Kniha je rozhodně čtivá a dobře napsaná, ale tam, kde Meyerová nahání body za řemeslnost, je ztrácí v zoufalé neoriginalitě. Postavy jsou, kromě těch dvou hlavních, naprosto knižní a nikdy se nedočkáte nějaké změny charakteru, jsou prostě ploché a neživotné, bez třetího rozměru – od spolužáků ve škole (tohle je ta falešná závidící „kamarádka“, atd) až po rodiče. Všechna klišé by se dala možná trošku odpustit, bohužel jsou spojena dost neobratně a konstrukce trčí ze všech stran. Upřímně, něco tak vykonstruovaného a „náhodného“ jsem už dlouho nečetl. Vzhledem k tomu, že je všechno vyprávěno z pohledu první dívčí osoby, mohlo by to přinést řadě mužského čtenářstva trošku šok. Spisovatelka si s tím ale poradila víc než slušně a většinou se tak Belle v hlavě míchají „unisex“ myšlenky, které by mohly postihnout stejně tak kluka jako holku. Žádného řešení dívčích věcí se bohudík ve větší míře nedočkáme. Přesto to však s sebou nese i drobné nevýhody, čtenář totiž ví přesně to samé, co hlavní postava, na rozdíl od ní však většinou všechno dokáže prokouknout dřív, čemuž silně napomáhá i zmíněná neoriginalita děje. Často jsem tedy měl pocit, že Bella je tak trošku „pomalejší“, a ten pocit ještě prohloubil druhý díl (o tom příště). A to všechno přesto, že má ve škole dobré známky a nikdy si nezapomene udělat domácí úkoly. Červená kontrolka opět bliká…

Stmívání tedy nepřineslo soumrak literatury, jak jsem očekával a kniha dokonce ani nezhoršila moji alergii vůči tomuto dívčímu kultu. Filmu, který do našich kin vstoupí již tento týden, sice nadále nevěřím, přesto mě kniha neodradila od dalších pokračování. Klukům, kterým se Stmívání ne-líbilo jako mě, bych doporučil Příběhy Darrena Shana, který tvoří přesný protipól ke Stmívání. Ani jedna série se však, co se prokreslenosti charakterů, pestrosti a originalitě děje týče, nedokáže vyrovnat sérii Hlídek z pera Sergeje Lukjaněnka.