The Fratellis - Here We Stand

Dva roky starý debut Costello Music byl manifestem radosti, optimismu a smíchu. The Fratellis jste si doma pouštěli na zahnání depky, protože to oni vždycky dokázali – bez toho, abyste si je s někým spletli. The Fratellis 2006 rovná se hity („Henrietta“, „Chelsea Dagger“, „Everybody Knows You Cried Last Night“), pubertální zpovědi mladičkých a ošklivých muzikantů z Británie, kteří na excelentní melodie balí zase o třídu hezčí holky, hravé texty, co se ani nesnaží být uměním. The Fratellis 2006 nezapadli mezi všechny ty kapely začínající na „the“, na britskou indie scénu vnesli nový pohled na věc (nový možná v uvozovkách, znáte to…) a stali se jedničkou na každé správné teenagerské „indietéce“.

The Fratellis 2008 přicházejí s novinkou Here We Stand. Říká se, že druhou deskou kapela ukáže, za co opravdu stojí. A pokud byl debut peckou, musí být zákonitě peckou i druhý počin, jinak kapela dostane nemilosrdně přes prsty. „Tady stojíme,“ vzkazují The Fratellis 2008. Dost možná dodávají: „Už to nejsme my jako před dvěma lety, už vás tolik nepobavíme, zjistili jsme, že svět není procházka růžovou zahradou.“ Here We Stand má opět skvělé melodie, klasické současné kytarové riffy, typický britský esprit, ale… chybí tomu ta fratellisovská bezprostřednost, bezstarostnost, kluci se chtějí za každou cenu ubírat jinam. Zjevně tam, kam směřuje dnes už 90% britských kytarovek. Při poslechu desky vás najednou napadají zřejmé vlivy Arctic Monkeys, The Libertines, The Beatles… Najednou si říkáte, kam se ksakru poděl jejich cit pro dokonale chytlavý pop song. Někdo by řekl, že dospěli. Já bych však argumentovala, že není nad to být celý život dítětem.

Úvodní „My Friend John“ zní slibně, trochu jako Last Shadow Puppets, nový projekt Alexe Turnera z Arctic Monkeys. Přitom si dokážu představit, že právě na tenhle song budou diváci na koncertě reagovat nejvíc. V dalších deseti písničkách The Fratellis pouze recyklují vše, co už v uplynulých dekádách stokrát proběhlo naším CD přehrávačem. Zní to, jako by nám dospělí chlapi ztrativší iluze o dnešní hudební scéně a světě vůbec chtěli ukázat, co poslouchali jako teenageři. Sami se ale na konec řady, ve které vidíme The Beatles, The Who, The Clash, Oasis, Blur a The Libertines, nepostaví. Což o to, to dnes může málokdo, ale The Fratellis už vzdali i tu snahu. Důkazem toho je průměrná deska, ztrácející se mezi všemi těmi The Kooks, The Pigeon Detectives, The Subways, The Wombats a tak dále. Abych pouze nehaněla, podíváme se taky na nějaká světlá místa. Například „Babydoll“ je kouzelná – od beatlesovské španělky na začátku až po senzační kytarové sólo na konci, „Acid Jazz Singer“ vám alespoň na chvíli připomene staré dobré puberťáky z The Fratellis 2006 a „Milk And Money“ je zase příjemnou melancholickou klavírovou zavíračkou.

Možná si říkáte, že srovnávání s Costello Music už bylo dost, ale nemůžu si pomoct. Pokud jste v roce 2006 ujížděli na debutu tak jako já, zapomeňte na to, že Here We Stand nějak propadnete. Pár poslechů tomu dejte, a pak tyhle dvě desky tlustou čarou oddělte. Pokud patříte k těm, kterým se Here We Stand dostala do ruky a o Costello Music nemáte ani páru, užívejte si to, Here We Stand zařaďte mezi ostatní neinvenční britské kytarovky na poličce a na debut se vykašlete. A moudro na závěr…? Jestli chtějí The Fratellis právě „tady stát“ a právě tady odsud se vyvíjet dál, nechme je, nezavrhávejme je a s následující deskou jim dejme další šanci…

Foto: http://www.mys­pace.com/lit­tlebabyfratelli