Tobruk

Tobruk je velmi zvláštní snímek. Ačkoliv se jedná o válečný film, válečná sekvence je v podstatě jen jedna, i když o to působivější a nepřítele celou dobu není vidět. Nejde o válečný epos, nejde o vylíčení války v Severní Africe a nejde dokonce ani o popis působení československého praporu. Tobruk je v podstatě komorní drama, které se zabývá otázkou hrdinství a zbabělosti. Nesnaží se tvářit jako velkolepý Hollywoodský trhák plný klišé v podobě vzpomínek na dobu před válkou či milostných trojúhelníků a také není plný bojových scén – dokonce zde není k vidění jediný kus obrněné techniky. Některé věci se zde prostě neřeší. Film je na první pohled schématický: seznámení s postavami, výcvik, přesun na bojiště, první padlí – ostatně tak jak už to ve válce chodí. Po obsahové i formální stránce je ale výjimečný.

Severní Afrika, rok 1941. Vojíni Jiří Pospíchal a Jan Lieberman jsou dva mladíci, kteří dobrovolně narukovali do jednotek československého praporu působícího v Egyptě. Po příjezdu do vojenské základny se postupně seznamují s ostatními vojáky, kteří dohromady tvoří zdánlivě klasickou sestavu zahrnující třeba dobráka kuchaře, milovníka, ostříleného veterána či nepříjemného velitele, desátníka Koháka. Díky bohu zde chybí postavy typu zbabělec či sadistický generál. Vojáci absolvují každodenní náročná cvičení v dunách, což má zvláště pak Lieberman těžké. Nejen, že fyzicky zrovna nevyniká, ale také je Žid, což nebyla žádná výhra ani na straně spojenců a Kohák mu to také neustále předhazuje.

První třetina snímku se odehrává v písečné poušti Egypta a postrádá téměř jakýkoliv děj, což ale vůbec nevadí. Zachycuje běžnou činnost kolektivu v táboře – vojáci se baví o holkách, jedí odporné jídlo, hrají provizorní šachy, boxují, vybíhají v plné výstroji duny, přečkají písečnou bouři. Divákovi je rychle předkládána jedna scéna za druhou, obvykle jen v náznacích, záběry na unavené posedávající vojáky, velké množství načrtnutých situací končí bez pointy, stmívačkou. Očividné věci prostě není třeba doslovně vysvětlovat. Jde především o vykreslení atmosféry, což se Marhoulovi daří na výbornou. Dokonce bych tuto část filmu – čekání na boj, respektive čekání na smrt, přirovnal k skvělému filmu Mariňák režiséra Sama Mendese.

Hlavní charaktery jsou nastíněny a divák má o každé postavě určitou představu. V druhé třetině filmu je celý prapor přesunut do blízkosti libyjského přístavu Tobruk, kde si vojáci uprostřed kamenité pouště zřídí pozice v zákopech a čekají na útok Afrikakorpsu či italských divizí. Tehdy pro ně teprve skutečně začne válka, protože zákopy jsou neustále ostřelovány a jako jejich opevnění dostanou i naše představy o jednotlivých charakterech první trhliny. V okamžiku, kdy nikdo nic nečeká, začnou na zákopy s naprosto ohlušujícím rámusem dopadat dělostřelecké granáty. Útok po chvíli přestane, rychle se zkontroluje, kolik raněných či mrtvých si vyžádal, jenže místo zklidnění začne ostřelování nanovo. Situace se pořád monotónně opakuje, až si divák přeje, aby se děj nějak posunul jinam, protože se to nedá vydržet. Neustále se opakující výbuchy jsou pro diváka vyloženě fyzicky nepříjemné, ale ne tím, že by začali nudit, naopak velmi věrně znázorňují život vojáků v zákopové válce, život v neustálém strachu ze smrti, z útoku, nemožnosti uniknout někam jinam, beznaději bojů… Právě tato část je jednoznačně vrcholem filmu. Divák se skutečně o postavy bojí, dokonale se s nimi ztotožňuje. Atmosféra strachu vším prostupuje a velmi zručně natočená bitevní sekvence dokonale vtahuje diváka, který má výbornou příležitost popřemýšlet, jak by se v podobných podmínkách sám zachoval.

V tu chvíli nastane nečekaný zvrat z dosavadního směru a tempa a snímek se začne zabývat svým podtitulem – „Mezi odvahou a zbabělostí je tenká linie“, který není zpočátku moc zdůrazňován, ale závěr filmu patří právě jen jemu. Sám režisér Marhoul vysvětluje: „Není to film o válce, ale o lidech ve válce“, a tak se klade ještě větší důraz na psychologickou studii obyčejných lidí v mezních situacích. Bohužel je tato část na první pohled svým vybočením poněkud nesmyslná a doteď se vlastně nedokážu jednoznačně rozhodnout, jestli do příběhu celkově zapadá, protože se vlastně jedná o klišé, kterým se do té doby scénář dokonale vyhýbal. A pak, než se kdo naděje, film náhle skončí. Po prvotním šoku jsem si ale uvědomil, že je to vlastně jen dobře. Film nevygradoval obří bitvou plnou sebeobětování. Divák se ani nedozví, kdo u Tobruku zvítězil (pokud to již neví), ale Marhoul přece nenatáčel dokument a v celkovém kontextu to vlastně není důležité. Režisér chtěl vykreslit osud několika zapomenutých hrdinů z jedné vzdálené bitvy a to se mu povedlo.

Za jednoznačné klady filmu považuji zajímavý námět, velmi dobře zvládnutou režii, povedenou hudbu, výborný zvuk a obsazení neznámých herců i přes jejich ne vždy perfektní herectví. Lehce nepochopitelné se mi jeví v tomto kontextu obsazení Roberta Nebřenského. Digitálních efektů zde moc není. Fakt, že se Marhoul dokázal vyhnout jakémukoliv patosu i patriotismu lze považovat za malý zázrak.

Závěrem mohu ne zcela jednoduchý snímek doporučit většinovému publiku, dokonce i jeho ženské části, která se u smutného příběhu možná dojme.