Snad posté nevěřícně četla ta slova.
Navěky svůj sen zde sní,
zemřela mláda a my s ní.
Nechtělo se jí věřit tomu, že něco takového udělala. Vzala chladnou zbraň do rukou, to ano. Pohrávala si s pocitem, že stiskne kohoutek a všechno navždycky zmizí. Že všechno utichne a ona se ponoří do tmavé a hřejivé nicoty… Ale že by to skutečně udělala?! Jak to, že jí v tom hrozném činu nikdo nezabránil? Jak to, že v její poslední osudné chvilce nestál někdo vedle ní. Někdo, kdo by jí řekl: „Přestaň, vzpamatuj se, tolik lidí tě miluje a obdivuje, tohle nesmíš udělat!“ Nikdo tam nepřišel a Charlotta stiskla tu zatracenou spoušť a zasvinila si nový bílý peršan vlastním mozkem. Povzdechla si. Zatracení pokrytci. Když ji potřebovali, aby jim poradila a pomohla, to jim byla dobrá. Ale teď… Teď si tu její tiché tělo hnije pod zemí a jediní, komu ještě může pomoci, jsou červi, živící se jejím masem. Kdysi tak krásným a vzrušujícím tělem… Už už se chtěla okřiknout, aby nebyla sebelítostivá, aby se raději rozhlédla kolem sebe a uvědomila si, že jsou jiní, kteří trpí mnohem víc než ona. Jenže potom jí padl zrak zpět na její náhrobek a začala se hystericky smát. Kdo jiný už by se měl litovat, když ne ona. Je mrtvá! Tak sakra kdo je na tom hůř? Vzápětí si uvědomila, kde je a přestala se smát. Na hřbitově se to asi moc nehodí, zvlášť teď v noci. Sedla si na zem a přemýšlela, co dělat. Neměla by vlastně být v nebi? Uchechtla se. Na to asi nebyla dost dobrá. Jistě, celý život zasvětila pomoci druhým, ale co je to platné? Do kostela nechodila, zpovědnici viděla leda tak ve filmu a při představě, že by se měla modlit, se jí ježily všechny chlupy. Tak ale aspoň to peklo? Tam by bývalo bylo aspoň teplo…
„S dovolením, slečno…“ vyrušil ji z rozjímání tichý hlas. Nevrle se obrátila, aby nevítaného návštěvníka okřikla, ale při pohledu na jeho tvář zděšeně vykřikla. Byla celá svraštělá a šedivá a… „Vy… vy… vy jste… mrtvý?“ zašeptala Charlotta. Zjev se zatvářil tak dotčeně, jak jen se zjev zatvářit může. „Nikoli slečno. Já jsem zdejší hrobník. Mrtvá jste tu jedině vy. A popravdě bych ocenil, kdybyste se mi tady přestala motat a šla raději dělat něco užitečného.“ Charlotta se zářivě usmála. „Pochopitelně. Užitečného. Ale jistě. V tom nevidím žádný problém.“ Chvíli se na sebe tiše dívali. Zjev na Charlottu. Charlotta na zjev. A naopak. „A co bych tu sakra měla dělat užitečného?!“ nevydržela nakonec Charlotta napětí a zařvala. Ono když jste mrtvý, to se pak celkem snadno ztrácí nervy. Hrobník to za léta praxe už dobře věděl, a tak se jen vlídně usmál a podíval se na hodinky. „No, touhle dobou by se měl vracet Eddie, zavolám ho, ať vás tu trošku provede a vysvětlí co a jak, co říkáte?“ Charlotta neříkala nic. Vyčerpaně se sesula na vlhkou zem. Po pohřbu se ještě ani nestihla usadit. Začala se jedním prstem dloubat v hlíně. Hrobník pokrčil rameny, opřel si koště o její náhrobek a odšoural se. Dloubající Charlotta si zlomyslně pomyslela, že takoví lidé, staří a nemohoucí, by měli umírat. Ne mladí a užiteční jako ona. Nějak ztratila pojem o čase a když se znova podívala na zem, viděla, že stihla vydloubat slušnou díru. Zazdálo se jí, že ucítila pod prsty nějaký pohyb. Zaryla hlouběji a zašátrala. Po chvilce boje vytáhla na vzduch svíjejícího se červa. Charlotta si pomyslela, že tohle všechno je nesmírně iracionální a že by se měla pokusit vrátit svou mysl do normálního stavu.
„Ahoj červe,“ řekla potom po chvíli přemýšlení. Červ se přestal svíjet a podíval se na ni poněkud překvapeně. Chtěla pokračovat v konverzaci, ale v tom uslyšela, že se k ní někdo blíží. Nechtěla vypadat jako blázen, a tak červa raději pustila. Vzápětí si pomyslela, že to vůbec dělat nemusela, a že s červem klidně mohla vést dlouhou debatu o jaderné fyzice, protože před tvorem, který se ocitl před ní, by rozhodně jako blázen nevypadala. Poloprůsvitná bytost byla oblečená jako kříženec cirkusového umělce a moderního návrháře, v ústech neměla skoro žádné zuby a na hlavě měla cosi, co nápadně připomínalo papiňák. Charlotta si opět povzdechla. Nečekala samozřejmě, že smrt bude procházka růžovým sadem, ale, prosím, tohle… Eddie si pomyslel, že ta nová se ho asi bojí, a tak se pokusil usmát ještě zářivěji. Bohužel jeho snaha vyšla poněkud naprázdno, jelikož teď Charlotta mohla zahlédnout měsíc prosvítající dírou v zadní části jeho hlavy a vyděsila se skutečně. „Šakra šlečno…“ zašišlal Eddie. „Mě še pšeče bát nemušíte…“ Když uslyšela jeho hlas, místo strachu ovládl Charlottu spravedlivý hněv. „Nemusím? Jak to jako myslíte, že se vás nemusím bát? Jste zcela zjevně duch, tak jak bych se vás neměla bát?“ „Ale to vy šte, š dovolením, pšeče taky šlečno…“ Charlotta se zamračila. „No jo, vlastně… Jsem mrtvá, tak jsem duch, co? A co bych jako teď měla dělat? Chodit po barácích a strašit zlobivý děti?“ Eddie se poškrábal na papiňáku. „No vono to aši bude trošku šložitější, víte? Máte teď švý povinnošti. Ale nebojte, já vám to šečko vyšvětlím!“ dobromyslně se usmál. Charlottě se udělalo trochu nevolno. Což vzápětí ohodnotila jako čistě psychický stav, jelikož jak se zdálo, tělesný projev to být nemohl. „Eddie… Jak bych to řekla… Já jsem umřít nechtěla. Teda… pravděpodobně jsem se zastřelila, ale nechtěla jsem. Chtěla bych se vrátit zpátky. Nešlo by to, prosím?“ Usmála se tak mile, jak jen to dokázala. „Jo milá slečno, to by mohl chtít každej…“ ozval se hrobník, který se mezitím došoural zpátky a teď si vzal koště a začal zametat kolem jejího hrobu. „Jste holt jednou mrtvá, tak přestaňte fňukat a jak říkám, začněte být trochu užitečná.“ Charlotta vztekle nabrala do hrsti kupičku hlíny a hodila ji na čerstvě zametenou zem. Hrobník se po ní ukřivděně podíval, ale už nic neříkal a věnoval se své práci. Eddie se přenesl k Charlottě, vzal ji za ruku a pomohl jí vstát. „Tak jdeme šlečno… Muším vám toho hodně vyšvětlit…“ Charlotta už se nebránila. Nechala se vést mezi náhrobky a Eddieho poslouchala jen letmo.
„Každej večír mušíte takhle projít čelej hžbitov a prohlídnout, ještli še jako neobjevil někdo novej. Dyž jo, tak mi to nahlášíte, ale von to štejně obvykle ví hrobník jako první… No a potom mušíte udržovat švůj hrob, teda hlavně vyhánět červy, voni šviňáči nadělaj děšnou pašeku, dyž še nehlídaj… Taky še štaráme vo žvížata, čo šem chodí, hlavně teda vo veverky, těch je tu nejvíč… Proště zajišťujem chod hžbitova, von by na to hrobník na šečko už neštačil… No a dyž všečko poděláte, tak máte volno a můžete ši někam vyletět, ale já obvykle žůštávám tady, hráváme še štarým Charliem červí maryáš…“ Charlotta se raději neptala, co je to červí maryáš. Zaujalo ji něco jiného. „To jako můžu létat? Můžu odtud někam odletět pryč?“ Eddie se usmál, měla pocit, že tak nějak zasněně. „No jašně šlečno, že můžete lítat. To je na tom mrtvolování to nejlepčí. Ale do rána še mušíte vrátit. Teda ne že by v tom byly nějaký nepširožený šíly, ale ve dne váš štejně nikdo neuvidí a vona je to trochu otrava, dyž váma všichni procháží škrž…“ Charlotta se zatvářila chápavě. Pustila Eddieho ruku a pomyslela si, jaké by to asi bylo, kdyby se nacházela tak metřík dva nad zemí. Vzápětí málem vykřikla radostí, jelikož se skutečně vznesla nad zem. „No, tak sbohem Eddie!“ vykřikla a se smíchem odletěla. Eddie se za ní díval. „Tak čo myšlíš?“ Zavolal na kolem procházejícího hrobníka. „Já jí dávám den, maximálně dva. Je měkká,“ Eddie pokýval půlkou hlavy a papiňákem a šel nakrmit veverky.
Charlotta se jako v extázi vznášela nad zemí. Připadala si nádherně lehká, svobodná. Najednou ji přestalo trápit, že je mrtvá. Všechno bylo tak jasné a snadné. Bude si prostě a jednoduše létat nad světem, podívá se na místa, kam by se jinak nikdy nedostala, může si dělat, co se jí zlíbí! Jako první se ale rozhodla zaletět podívat k sobě domů. Vysoký panelák našla snadno. Letěla podél stěny k oknu v desátém patře. Nadšeně si pomyslela, že teď ji už nějaký rozbitý výtah nemusí rozčilovat. Problém nastal, když vyletěla nahoru. Okno bylo zavřené. Charlotta se rozhodla vymýtit ze sebe poslední myšlenky o tom, co je a není možné, zavřela oči a proletěla zdí. Usmála se na známé stěny svého obývacího pokoje. Vzápětí jí úsměv zmizel z tváře. To si mohla myslet! Její krásný nový bílý peršan se nikdo nenamáhal vzít do čistírny. Ležel tu, stále zakrvácený a zmuchlaný. Ten líný mezek! Charlotta přeletěla do ložnice. Frank se krčil v rohu postele. Jeho spící tvář vypadala zmoženě. „Jako bych ti chyběla!“ odfrkla si pohoršeně. „Franku. Franku!“ Její přítel otevřel oči a zaječel. Nebyl sice žádná padavka, ale jekot je taková ta základní věc, co se od vás očekává, když vidíte ducha. Zvláště pak, když vidíte ducha své mrtvé přítelkyně, která se zastřelila ve vašem obývacím pokoji ani ne před týdnem. Charlotta se při pohledu na jeho vyplašený obličej musela zasmát. „No ano, jsem to já Franku. Přišla jsem tě strašit, hehe.“ Frank vypadal, jako že nepochopil její vtípek. Jako obvykle… Ušklíbla se. „Franku, je ti aspoň trochu líto, že jsem mrtvá?“ „No jistě, že je mi to líto, jistě, moc líto, moc, líto, jistě…“ „Blábolíš Franku… jako ostatně vždycky.. Měl jsi mi v tom zabránit, když je ti to teď tak líto… Měl jsi mě podržet, když jsem se cítila mizerně a ne se chodit věčně opíjet.. Nezáleželo ti na mě.. Nezajímalo tě, co chci nebo potřebuju.. Prokrista, Franku, nebyl jsi schopný ani dát vyčistit ten mizerný koberec!“ Vyděšený Frankův výraz se proměnil v ukřivděný. Tohle Charlotta nechtěla vidět. Tohle viděla tisíckrát předtím. Byl to ubožák a zbabělec… „Patetické..“ Zašeptala Charlotta a vyletěla raději na čerstvý vzduch. To prostěradlo, co Frank strachy pomočil začínalo strašně páchnout.
Charlotta přemýšlela, kam by se vydala teď. Mary. Napadlo ji vzápětí. Její nejlepší přítelkyně. Ta jistě projeví trochu lítosti nad tím, že zemřela. Cestou k jejímu domu se trochu uklidnila a dokonce se začala těšit na setkání se svou kamarádkou. Vletěla dovnitř potichoučku a umanula si, že Mary nesmí tolik vyděsit. Pomalu se rozletěla k její ložnici. Možná udělá dobrý dojem, když normálně smrtelnicky zaklepe na dveře. Překvapilo ji, když uslyšela Maryin hlas. Jak to, že Mary ještě nespí? „Uklidni se miláčku… Jenom se ti něco zdálo. Ráno se za tebou zastavím, než pojedu do práce.. Můžeme si spolu skočit do sprchy, co říkáš? Vím, jak to máš po ránu rád… Nemysli už na Charlottu a jdi spát. Líbám tě.“ Posledně jmenovaná přemýšlela, jestli může duch zrudnout vzteky. Asi ne, ale nepochybovala o tom, že má naprosto hrůzostrašný výraz, když bez klepání vletěla do Maryiny ložnice. „Ty cizoložná bestie!“ zařvala Charlotta. „Jak dlouho už to sním táhneš? Beztak lozil za tebou, když jsem myslela, že je v baru, co? A ty ses ještě tvářila, jaká jsi kamarádka a utěšovala jsi mě!!“ Cizoložná bestie neodpovídala. Omdlela. Když to Charlotta zjistila, zaklela a posadila se na roh postele. Počká si tady, dokud se její „přítelkyně“ neprobere a pak jí to pěkně vytmaví. „Jenom si jeden umře, a hned se tu souloží jako život..“ brblala si.
Přemýšlela o tom, že už vlastně moc nemá za kým zaletět. Rodiče se o ni nezajímali od té doby, co se narodila, nikdy je ani nepoznala. Vychoval ji bratr, ale s tím se před několika lety rozhádala do krve po tom, co prohlásil, že Charlotta je neužitečná potvora, který sází jen na svoji krásu a nestará se vůbec o druhé. Taková hloupost! Charlotta se přece mohla roztrhat, jen aby všem pomohla. Naslouchala, snažila se vždycky poradit.. No.. vlastně to teď z retrospektivy vypadalo, jako že toho zase tolik neudělala.. Ale to ještě neznamenalo, že se k ní měli všichni obrátit zády, když byla ona v krizi. Nikdo jí to nerozmluvil.. Opět ji začínala pojímat sebelítost. A svět za oknem začalo pomalu pojímat ráno. Sluneční paprsky pronikly do Maryiny ložnice. Málem na ni ve svém rozjímání zapomněla. Ale teď jí ukáže! Mary otevřela oči a chvíli se tvářila zmateně. Dívala se přitom přímo na Charlottu. „Mary. Mary! Slyšíš mě?“ Charlotta křičela zbytečně. Mary se nedívala na ni, dívala se skrz ni… Vlastně ano, Eddie to přece říkal… Ve dne ji nikdo neuvidí. Zklamaně si povzdechla. Pak se znovu podívala na Mary. Seděla, objímala si kolena a pohupovala se zepředu dozadu. Vzlykala. Něco o odpouštění a věčné vině. Charlotta to už nechtěla poslouchat.
Vyletěla ven. Teď se tedy na všechny vykašle… Poletí si světem a bude si užívat.. Na všechny zapomene… jenom ještě… Odmetla listí z čerstvé hlíny. Zabušila na okraj náhrobku. Tak aby vyplašila všechny červy. Urovnala kamínky. Spokojeně přehlédla své dílo. Teď ještě ty veverky a pak půjde na partičku za Eddiem a Charliem…
