Kolem sedmé hodiny se v pražském Rock Café začala pomalu shromažďovat převážně mládež v černých oblečcích, aby si užila koncert amerických Wednesday 13. Ti se do zmíněného klubu vrátili po roce a půl, aby se předvedli se svou aktuální deskou Skeletons, která vyšla letos v dubnu. Zároveň s sebou vzali i jejich CD+DVD Fuck It, We'll Do It Live, které oficiálně vychází až 14. listopadu.
Rozehřívačem večera byla znojemská kapela mladíků X-Core, kterou jste mohli vidět například na evropském turné americké kapely PRO PAIN. Její počátky sahají do roku 1998, kdy v původní sestavě objížděla regionální kluby. Po mnoha personálních změnách, po kterých vytrvali jen zpěvák, kytarista a hlavní leader kapely, vydávají v roce 2007 album Between Heaven And Earth, díky kterému se dostávají do povědomí metalových fanoušků.
Už od jejich suverénního nástupu na scénu bylo jasné, že celý klub do varu nedostanou. Do kytar sice řezali pěkně a své nadupané hardcorové tempo si drželi, problémem ale byl zpěvák OZYx, kterému nebylo rozumět ani slovo. Téměř nešlo rozeznat, zda zpívá anglicky nebo česky, ale domnívám se, že angličtina převažovala. Poněkud morbidně působilo věnování písně „Between Heaven And Earth“ jeho otci, který zemřel v úterý. Při chraplavém řevu „Tati, ať se ti to líbí a doufám, že tě v pondělí zvládnu vidět naposledy!“ nejen mě docela zamrazilo. Na kapele však bylo znát nadšení z koncertování a euforie z hecování davu, které se zčásti dařilo přenést na publikum. Několik metalistů si pod pódiem točilo hlavou a i při vyřvávání „hej“ vypadali spokojeně. Za svůj téměř hodinový set, ve kterém zvládli odehrát své největší hity ( „Respect“,… ), se stydět nemusí.
Wednesday 13 je přezdívka charismatického mladíka Josepha Pooleho, který je mimo jiné frontmanem kapely Murderdolls, ale pod touto přezdívkou vystupuje i se svou stejnojmenou kapelou. Dohromady se Wednesday 13 (kytara, zpěv), Nate Manor (basa), J-Sin Trioxin (kytara) a Jonny Chops (bicí) dali v roce 2004 a za sebou mají 3 řadové desky (Transylvania 90210: Songs of Death, Dying, and the Dead (2005), Fang Bang (2006), Skeletons (2008)). Jejich muzika je velmi specifická a jsou na ní znát Josephovy záliby v hororech a parodiích. Styl se přesně nedá určit, ale hovoří se o nich v souvislosti s horor punkem, ve kterém najdeme i prvky gothic metalu.
Výměna kapel naštěstí proběhla rychle, takže ani ti, kteří se přesunovali blíž a blíž k pódiu, nemuseli dlouho čekat. Náhle se setmělo a už se po pódiu ploužil maskovaný technik, který si baterkou svítil do obecenstva. A pak to začalo. Spustila se nádherná punkrocková řežba, která nikoho nenechala v klidu. Dav se ihned začal vlnit a poskakovat do rytmu, který mu byl předhazován. Nebyla možnost se zastavit, nešlo jen nečinně přihlížet. Jejich nasazení bylo opravdu excelentní a energie létala z pódia do davu a zpátky.
Celá show byla předem prezentována jako hororová, ve které se mají vynořit postavy ze záhrobí. Atmosféru se podařilo relativně vystihnout – kdo by se ve tmě nebál Josepha s baterkou či Frankensteina příležitostně bloudícího po pódiu. I basáci odpuzovali svým děsivým vzhledem s podbarvenými očními víčky. Jen ty reflektory, které občas blikaly víc než na pravé disko zábavě, to poněkud kazily.
Joseph se nezalekl žádné pasáže svých songů a zpíval jako o život. Bylo až k nevíře, že vše naplno vyřval bez sebemenšího zaváhání. Nikdo si nenechal ujít příležitost zazpívat si chytlavé punkové refrény s nimi, v čele s „Hapilly Ever Cadaver“ či „Gimmi Gimmi Bloodshed“. Nezapomenutelnou atmosféru vytvořila také, pro ty, kteří je znají, kultovní píseň „I love to say fuck“, při které celý dav se zdviženými prostředníčky vyřvával ono kouzelné anglické sprosté slovo. Příjemné „intro“ měl také song „Bad Things“, při kterém „Pan 13“ pronesl „We all are my friends, but I wish you all bad things.“ Škoda, že to byla snad jediná slova, která jsme od něj toho večera slyšeli.
Jak přibývalo odehraných songů, letěl i čas. V davové euforii jsem ani nepostřehla, že pauzy a vypínání světel nejsou pro oživení atmosféry, ale značí blížící se konec koncertu. Další hodina opravdu uběhla jako voda. Vůbec mi nedocházelo, že se tato černá energická banda už nevrátí, a že je čas k návratu domů. Tričko i vlasy jsem měla úplně mokré a hřál mě pocit, že jsem zažila hodně dobrou show.
Foto: www.xichty.cz se svolením autora
