Ženy (The Women)

Snímek Ženy je remakem dnes již klasického stejnojmenného filmu režiséra George Cukora z roku 1939. Tomu předcházela ještě divadelní hra Clare Boothe Luce z roku 1936.

Film nás zavádí do prostředí bohatých newyorčanek. Mary Hainesová (Meg Ryan) má ideální život: krásný dům, rozkošnou dceru Molly, úspěšného manžela a částečný úvazek návrhářky v oděvní firmě svého otce. Její největší problémy jsou, aby stihla uvařit jídlo na schůzku charitativního spolku a pak ještě návštěvu u manikérky. Jednoho dne se jí ale dosavadní život zhroutí, když dostane v práci padáka a zjistí, že jí manžel Stephen podvádí. Se svými kamarádkami pak začne probírat, jak nastalou situaci řešit a jak nevěrného manžela potrestat.

Největší oporou jí je kromě matky přítelkyně Sylvie (Annette Bening), šéfredaktorka módního magazínu Cachet. Ta tvrdí, že zrada je v jakémkoliv dlouhotrvajícím vztahu nevyhnutelná a na její slova časem skutečně dojde, takže pak musí Mary ještě zachraňovat přátelství s kamarádkou. Tato dějová linie je ve filmu dokonce víc zdůrazňovaná, než manželova nevěra, která jde bokem už proto, že ve filmu nehrají žádní muži, takže Stephen nemá prostor k obhajobě – veškerou jeho činnost se divák dovídá zprostředkovaně. A aby těch problémů nebylo málo, malá Molly ztratí v mámě vzor a začne se z ní stávat problémové dítě.

Jak myslíte, že vše dopadne? Nakonec se ukáže, že na tom vůbec nezáleží. Film nabízí jedno klišé za druhým, plyne klidně, až nudně a obecenstvo se může bavit leda tím, že se v davových scénách pokouší (neúspěšně) někde v pozadí nalézt nějaké muže.

Dle slov producenta se jedná o vtipnou a jiskřící komedii o současných ženách a síle ženského přátelství. Skutečnost je ale poněkud jiná. Vtipná a jiskřící komedie to není, protože množství vtipů je povážlivě malé, jedná se spíše o drama. A o současných ženách a síle ženského přátelství také zrovna nevypovídá. Zpočátku je film poměrně zajímavý, především kvůli načrtnuté zápletce: nevěra je téma vděčné a hlavně věčné, takže jsem byl velmi zvědav, jak se s ním Diane English, debutující režisérka a scenáristka v jedné osobě, popasuje. Bohužel se nabízí jen jedno slovo a to zklamání. Tato ústřední zápletka totiž slouží především jako pojítko pro scénky jako vystřižené z módních časopisů. Ve skutečnosti se nejedná o film, který rozebírá nevěru, jde o oslavu konzumu, která vyvrcholí na módní přehlídce, kde všem postavám vytrysknou z očí slzy štěstí. Něco tak odtrženého od života hned tak neuvidíte!

V některých okamžicích se film dotýká závažných témat, jako je třeba mentální anorexie v módním průmyslu, homosexuální orientace nebo plastické operace, ale všechny tyto situace se dočkají pokryteckých odpovědí, jak je to bohužel obvyklé. Molly se dozví, že hladovět je špatné a nezdravé, ale vzápětí se na již zmíněné módní přehlídce prohánějí vychrtlé supermodelky a celkově ve filmu není jediná tlustá či dokonce obézní postava. Jedna postava tvrdí, že nestojí o krém proti vráskám a vzápětí si jiná nechává dělat facelifting…

Hlavní postavy jsou otravné slepice, které při jakékoliv činnosti vypadají, jako by právě opustily kosmetický salon, a které nade vše milují módu, nakupování a celkově si žijí nehezky zbohatlickým životem, kterému se nesnaží dát hlubší smysl. A v tom je zásadní rozpor s původním filmem George Cukora. Zatímco on natočil ostrou satiru na klevetivé bohaté paničky, nový film právě tyto znuděné dámy z vyšší společnosti obdivuje! (Podobná situace nastala u knihy Trumana Capota Snídaně u Tiffanyho a její pozdější filmové adaptace.) Pochopitelně, divačkám, mezi jejichž největší záliby také patří nakupování, drbání a listování módními časopisy, se snímek bude zřejmě líbit, ostatně pro ně byl natočen. U ostatních lidí ale nemá film šanci. Jak by také mohl zabodovat, když představuje ženy povětšinou jako hloupé slepice, popřípadě vypočítavé mrchy a muže zase bez výjimky jako nevěrníky?!

Film nepřináší nic nového, spíše objevuje nové dno. Kladně hodnotím především některé herecké výkony, ale celkově se jedná o podprůměrný film přecpaný klišé a nepočítám s tím, že by se to byť jedinému čtenáři/čtenářce Galaxie skutečně líbilo, aspoň tak, že by to chtěl/a někdy v životě ještě vidět.