V ústrety mi letí drak z podzimního listí. Na jeho
konci jsi přivázaná ty. Nepoznávám tě.
„Kdo jsi?“ ptám se a ty mě umlčíš polibkem rudých
rtů. Náhle už vím, cítím celé tvé tělo, jako
kdybych ho znal věky. Usměješ se a odtáhneš.
Znovu zafouká vánek a jsi pryč.
Zmizela's v povětří, jako babí léto. Ohlížím se,
ale už tě nemohu nikde najít. Jen zlatavé slunce a
teplé barvy lesního podzimu jsou mi útěchou.
Kam jsi odešla?
Onehdy tě potkám znova. Už jsem se téměř
přesvědčil, žes byla jen přelud, ale pak mě znovu
ovaneš, spanilá na křídlech z křišťálově modré
oblohy. Tápu, nepoznávám světa; všude's jen ty, část
mé duše, anděl, kterého mi neseslal Bůh.
Znovu jsi pryč, ani si nevšimnu jak. Snad vítr tě
odvane, jako včera. Kdy bylo včera?
Padám na kočičí hlavy, neschopen pohybu. Město se nade
mnou zvedá jako šedá masa stavebního materiálu a já
němě křičím. Proč's mě nechala tady? Zrovna tady,
kde mne nemůže nic utišit?
Ucítím dotyk teplé ruky. Jsi to ty?
Ne, to lidé mě zvedají. Divoké šelmy, zahalené ve
vlastních stínech. Někam mě nesou.
… píp …
… píp …
, budí mě měkké zvuky zařezávající se do mých
bubínků. Snažím se otevřít oči; doufám, že budeš
u mě.
… píp …
, je mi odpovědí. Bílé stěny, bílý nábytek. Bílá
past?
… píp …
Zavrhli mne. Záviděli mi, i když není co. Mohli být
tak krutí?
… píp …
Po eónech slabosti náhle cítím, že mnou cloumá
energie; nutí mě bránit se, deformovat vše kolem sebe.
Abych se mohl osvobodit.
… píp …
… píp …
Zařinčí okna. Rozrazí se západka. Nasaji do nosu libou
vůni tlejícího listí a už vím, že to jsi ty.
Přišla's pro mě. Unášíš mě a já se nechám.
Žluté a červené jsou tvé barvy. Oči máš zelené.
Položíš mě na trávu, do vlasů mi vpleteš
přírodu. Cítím tě blízko sebe, tak jako nikdy
předtím. Víříš jako tanečnice, rozmazaná šmouha
lesního kvítí. Daruješ mi poslední polibek.
„Vezmeš mě s sebou?“ chci se zeptat, ale už není
koho.
Na nos mi dopadne sněhová vločka.