MPAA (Motion Picture Association of America) vznikla v průběhu roku 1960 jako odpověď na volání po regulaci obsahu filmu. Se zachováním tvůrčí svobody měla širší veřejnost krátce upozornit na obsah filmu tak, aby se lidé mohli rozhodnout, zda film shlédnou či nikoliv a jestli je vůbec vhodný pro jejich potomstvo. Čas však ubíhal a filmový průmysl se měnil, na což musela pochopitelně reagovat i MPAA změnou některých ratingů – jak samotným označením, tak i obsahem kategorie. V posledních letech však organizace není nikterak populární a nutno podotknout, že si za to může sama svým přístupem. Nadávky se na ní sypou ze všech stran, hlavně pak od samotných tvůrců. S tím zachováním tvůrčí svobody to není tak úplně žhavé.
MPAA totiž místy připomíná společnost postarších gentlemanů, kteří se scházejí, aby si zanadávali, že už to dnes není ono, zlobícími koleny počínaje a dnešní generací konče. A podle toho vypadají i některé jejich návrhy. Před časem se totiž snažili prosadit, že by každý film, ve kterém by jeden z hrdinů často kouřil, měl být oceněn tvrdým ratingem R. A to jste si mysleli, že to kouření z filmového plátna vymizelo ze zájmu tvůrců? Zájem by tu byl, ale leda tak zalíbit se MPAA, která má společně s ratingy v rukou i komerční osud filmu. Jak je to možné?
Je to úplně jednoduché. Ratingů je celkem pět a každý film, který je v Americe promítán, je jedním z nich ocejchován. To označení platí jen pro americký kontinent, zbytek světa má své obdobné organizace. A právě rating filmu rozhoduje o tom, jaké má film možnosti vydělat. Pokud si MPAA znelíbíte a napaří vám nějaký přísnější, můžete se pomalu loučit s nějakými stamilionovými částkami, pokud se nejedná o horor či vybrané akční filmy, které na samotnou eRkovost lákají. Právě díky této organizaci se v poslední době hojně vyskytují necenzurované či prodloužené DVD verze, do kterých tvůrci narvou všechny „špatnosti“, které museli v rámci zachování přijatelného ratingu vystřihnout. To je odpověď na otázku, proč John McClane ve svém návratu na plátna kin ve Smrtonosné pasti 4.0 f*uckoval jen pomálu.
Pro MPAA nemá nikdo milý pohled…
První a nejmírnější kategorie je G – General Audiences, tedy přístupný všem od nejmenších mrňat po bezzubé dědy. Zde končí zejména rodinné animáky a podobné typy filmů bez sprosté mluvy či násilí, které by mohlo mít vliv na dětskou psychiku. Animované filmy tedy mají velký komerční potenciál, protože na ně může opravdu každý a skupina návštěvníků kina tedy není nikterak omezována. Menší omezení už přináší kategorie následující – PG (Parental Guidance Suggested), ve které se už sem tam může nějaké to ostřejší slůvko či akce vyskytnout (například Kung Fu Panda). Kategorie však slouží hlavně jako upozornění pro fanatické rodiče, které chtějí mít své ratolesti co nejslušnější. Jakoby nevěděli, že pak stejně přijde puberta…
Zajímavější věci přicházejí s PG-13, tedy mládeži do 13 let přístupno jen v doprovodu rodičů. Kromě zmíněné čtvrté Smrtonosné pasti zde dnes končí většina filmů. Z těch pěti ratingů je totiž tento někde uprostřed. V omezeném množství se tu objevují sprostá slova a tvrdší akční scény. Bohužel je však propastný rozdíl mezi kategorií PG-13 a tou následující značenou velkým tučným R a spoustou červené barvy kolem. Dalo by se říct, že stačí víc jak párkrát zanadávat, protknout to krvavým motivem a nějakou tou bradavkou a jste v háji, miliony vám totiž protečou doslova před očima. Většina režisérů pak na nátlak producentů, kteří mají strach o své investice, musí film přestříhat či předabovat sprostá slova, aby se vyhnul eRkovému ratingu. A zde se právě dostáváme do rozporu s jednou z počátečních myšlenek samotné MPAA – zachováním tvůrčí svobody. Samozřejmě to není vina jen samotné organizace, ale také producentů, kteří pak na režiséra vyvíjejí nátlak. Prvotní impuls však většinou pochází právě od MPAA a v některých případech je vskutku nepochopitelný.
Na druhou stranu některé akční a hororové filmy si pro eRkový rating jdou už od prvních stránek scénáře. Holt nápisy typu „Ještě krvavější, ještě zběsilejší, ztělesnění slova brutálnost apod.“ na plakátech stále lákají a dobře prodávají. Například takový John Rambo by rating PG-13 napíchl na pořádně dlouhý nůž, aby se mu na něj vešli i všichni ostatní, kteří by se na takové ostudné přístupnosti podíleli. Wanted bylo ještě úspěšnější a to se krví opravdu nešetřilo, na čtyři ženské provozující Sex ve městě to však nestačilo. Ano, i takhle čtyřka si došla pro eRkový rating v Americe, který byl však přiklepnut už jen podle názvu. MPAA je totiž známá svým odporem k erotice zavánějícím scénám a filmy, ve kterých se neodehrává žádné násilí, ale například jen odvážnější sexuální scény, si hned odnáší rating nejhorší.
Dívat se na ženské po čtyřicítce je pro děti nebezpečné!
Tím je NC-17 – mládeži do 17 let nepřístupno. To je páka, která film dokáže spolehlivě odtrhnout od koryta, ze kterého se nejvíc nažerou PG-13 filmy a mírnější. Rating totiž dramaticky smrskne diváky filmu prakticky jen na ty dospělé a skoro dospělé a výrazně tak potlačí nejčastější návštěvníky kin – mládež někde mezi těmi 13 až 18 lety. Jako by to nestačilo, tak i samotná kina mají strach podobné filmy dávat a automaticky je vyřazují z programu. A film si zřejmě neštrejchne ani v porno kinech, na která je zase moc artový a málo hardcore. Právě proto jsme se ještě letos žádného podobného filmu nedočkali.
Škoda rány, která vedle padne
MPAA však přestřelí dost často. Třeba u takové Pretty Woman, které nastřelila „eRko“. Ano, té novodobé pohádce druhý nejpřísnější rating. Odvážné oblečení v kombinaci s kladnou postavou prostitutky udělalo své. Rain Man si pro stejný rating došel zřejmě přes postelovou scénu, která však moc odvážná nebyla a zejména pak přes vykreslení mentálně postiženého člověka, což je vzhledem k hollywoodskému pojetí a navíc autismu víc než úsměvné. Jako protiváha pak slouží Čelisti, které si svého času vysloužily hodně mírné PG. Pak proč dnes řada amíků ve středním a pokročilejším věku neumí plavat. Jejich rodiče zřejmě před mnoha lety usoudili, že je pro jejich děti film vhodný.
Na závěr si můžete prohlédnout statistiky nejúspěšnějších filmů v každém ratingovém ranku. G suverénně ovládají animáky, které do žebříčku pustily jen pár hraných filmů. V kategorii PG už ale jejich nadvládu živý herci rázně utli. PG-13 a jasný důkaz toho, který rating táhne nejvíc. Z deseti nejúspěšnějších filmů všech dob odtud pochází rovných šest snímků včetně toho vůbec nejúspěšnějšího. V eRkovém žebříčku je složení velice pestré. Na prvním místě se s velkým náskokem nachází Umučení Krista. NC-17 vedou Verhoevenovi Showgirls, ale s velice směšnou částkou a to mají skoro dvojnásobný náskok na druhé místo.
Můžeme tedy být jen a jen rádi, že se evropská a tudíž ani česká kina přístupností americké MPAA neřídí. Myslím, že taková Bathory bude se svojí krvavostí i otevřenou erotikou v Americe usilovat o NC-17, pokud zde bude nakonec uvedena. Dá se tedy předpokládat, že se Jakubisko vrhne na sestříhání americké verze, díky které dosáhne alespoň eRka.
Zdroje: MPAA, Wikipedia, Box office Mojo
