Galaxie Team
GALAXIE
Nina, úterý 24.10.2017, 13:10:07
30.6.2005
Příběh počítače (2. díl)

Příběh počítače (2. díl)

Historie počítačů je sice krátká, ale velmi bouřlivá. Je zajímavé, jak se během několika desetiletí vyvinul z kolosů, které vážily desítky tun a uměly sčítat a násobit na notebooky vážící jen několik stovek gramů, schopné v reálném čase přijímat kdekoliv na Zemi video z druhého konce světa. Robert A. Heinlein kdysi řekl: "Generace, která ignoruje historii, nemá tudíž minulost a nemůže mít ani budoucnost."
 

První generace

V roce 1946 byl na univerzitě v Pensylvánii uveden do provozu první elektronkový počítač Eniac (Electronic Numberial Integrator and computer – elektronický číselný integrátor a počítač).


Tento počítač se považoval ještě v roce 1988 za první elektronkový počítač na světě. Protože armáda spojených států do nedávné doby zamlčovala všechny ostatní vojenské počítače angažované ve druhé světové válce. Tento počítač byl obrovský kolos zabírající plochu téměř 150m2 a vážil 40 tun. Měl původně sloužit pro výpočet balistických drah raket středního doletu. I když ho armáda USA nakonec skutečně používala, do druhé světové války již nijak nezasáhl. Byl totiž dokončen příliš pozdě. V konečném stádiu se skládal z 18 000 elektronek, 10 000 kondenzátorů, 7000 odporů, 1300 relé a byl chlazen dvěma leteckými motory Rolse Royce.



Maniac

Během krátkého klidu po druhé světové válce se v amerických armádních laboratořích podařilo postavit týmu pod vedením Johna von Neumana počítač MANIAC (Matematical Analyzer, Numeric Integrator and Computer). Byl určen pro atomovou laboratoř v Los Alamos a výrazně přispěl k vyvinutí vodíkové bomby.



SSEC

V lednu 1948 byl u firmy IBM konečně dokončen první univerzální počítač. Jednalo se o počítač založený na jedinečné technologii. SSEC (Selective Sequence Electronic Calculator) měl 5 registrů, které byly vytvořeny pomocí elektronek. Dalších 150 registrů bylo vytvořeno pomocí elektromagnetických relé. Ovládací program měl uložen z části v paměti a z části musel být zadán z programovací desky, dalo by se říci klávesnice, tzv. plugboardu. Počítač se skládal z 12 000 elektronek a 21 000 elektromagnetických relé. I když IBM plánovala sériovou výrobu, byl nakonec vyroben pouze v jednom exempláři.




Manchester Mark

S počítačem MANCHESTER MARK přišlo používání tzv. paměťových obrazovek. Tento záznamový prostředek byl vynalezen pracovníkem obsluhy tohoto počítače F.C.Williamsem. Podstata paměťové obrazovky je v tom, že na stínítku obrazovky se po osvícení určitého bodu po určitou dobu udrží zbytkový náboj. Ten je možno následně zase přečíst tak, že se tímto bodem nechá projít další elektronový paprsek, a jeho intenzita se vyhodnotí speciální elektrodou za stínítkem. Je to poněkud nespolehlivé, ale zato rychlé, relativně laciné a velmi kompaktní (na jedné obrazovce bylo možné uchovávat až 2048 bitů). Tehdy to byl velký pokrok. Počítač MANCHESTER MARK používal šest takovýchto obrazovek a tudíž mohl uchovávat celkem až 12Kb informací. Program byl tomuto počítači zadáván v binárním tvaru z klávesnice a ukládal se do paměti. Výstupy byly čteny opět v binárním tvaru z některé obrazovky. Později se k autorskému týmu připojil i Alan Turing a vymyslel pro tento počítač jednoduchou formu jazyka adres – programovací jazyk Assembler.



Whirwind

V roce 1949 získalo americké námořnictvo první počítač použitelný na letadlových lodích. Prototyp tohoto počítače postavil se svým vývojovým týmem Jay Forester. Byl to první počítač určený pro práci v reálném čase. Dosahoval rychlosti kolem 0,5 MHz při sčítání a 0,05Mhz při násobení. Počítač původně používal paměťové obrazovky. Poté, co Jay Forest vynalezl feritovou paměť, však došlo ke změně.

EDSAC

V červu 1949 byl dokončen počítač Maurice V. Wilkese jménem EDSAC (Elektronic Delay Storage Automatic Computer). Tento počítač byl jedním z mála, který vycházel z definice Johna von Neumanna. Jako vstupní médium byla použita děrná páska. Poprvé se objevilo startovací zavádění systémových programů, tzv. bootování zprostředkované read-only paměti (dalo by se říci prehistorický BIOS, ovšem řešený mechanicky pomocí telefonních číselníků). Operační paměť tohoto počítače přinesla nečekanou revoluci. Data byla převáděna na formy elektromagnetických impulzů, které byly dále převedeny na zvukové nebo ultrazvukové impulzy. Tyto impulzy byly vysílány do trubky naplněné rtutí a na druhém konci snímány a opět převedeny do elektrických impulzů. V EDSACu se používalo 32 takovýchto trubek o délkách 1,5 m. Celkem šlo uložit maximálně 256 slov o šířce 35bitů.


BIAC

První pokus o letadlový palubní počítač uskutečnilo duo Mauchly a Eckert ( oba společně stáli u zrodu ENIACu ). Počítač byl na svou dobu poměrně malý a měl vysokou účinnost. BIAC (BInary Automatic Computer) se skládal z pouhých 700 elektronek a dokázal zpracovat 512 slov o šířce 31 bitů. Navíc zabíral prostor necelého jednoho metru čtverečního. Další zvláštností bylo také to, že byl vybaven dvojicí procesorů, které pracovaly systémem vyhodnocování správnosti výsledků.

Epos 1

Po úspěšném československém počítači SAPO se tým v Ústavu matematických strojů ČSAV pod vedením doc. A. Svobody začal soustředit na projekt počítače EPOS 1. Byl určen především pro zpracování hromadných dat. V projektu se počítalo s modulární strukturou tvořenou základním počítačem a různými vstupními, výstupními a paměťovými jednotkami. Některá tato řešení byla nová a originální, např. vynález multiprogramování. Bylo možné zpracovávat až pět programů současně ( svérázný multitasking po československu ). Epos1 byl jednoadresový, sériově/paralelní počítač s maximální délkou slova 12 dekadických znaků. Počítač využíval feritovou paměť o velikosti 1024 slov pracující s celými čísly. Přídavnou pamětí byla magnetická paměť (dalo by se říci první paměť na styl HDD ve velikosti automatické pračky). Byly k němu dodávány i periferie; např.: jednotka pro práci s plovoucí čárkou, snímač děrných štítků, maticová tiskárna nebo elektrický psací stroj. Děrné štítky byly devadesáti sloupcové. Řízení počítače obstarával elektrický psací stroj. Informace o procesech počítače indikovala světla na informačním panelu. Podle původní koncepce A. Svobody měl mít počítač 2 000 elektronek. Po Svobodově emigraci byl však počítač sestaven z 3400elektronek a měl příkon 80kW. Konečný vzor, který byl později uveden do průmyslu, měl 8000 elektronek a příkon 300kW. Měl být vyráběn v národní podniku ARITMA. Původní prototyp byl velmi dobrý, ale střední doba mezi dvěmi poruchami byla u kopií jen něco přes 80minut. Z tohoto důvodu se nikdy tento počítač velké sériové výroby nedočkal. Nicméně přinesl světu spoustu nových technologií a nápadů k přemýšlení.






Další články seriálu Příběh počítače:

pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku Příběh počítače (2. díl) (0 komentářů)
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2017 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132