Doba pokročila a světlo světa spatřil první tranzistor. Tranzistor, poměrně malá polovodičová součástka, která funguje a i zároveň pracuje stejně, jako elektronka. Navíc se mnohem méně zahřívá a má vyšší odolnost vůči vnějším vlivům. Tato součástka byla vynalezena v Bellových laboratořích v USA vědci Johnem Bardeenem, Walterem H. Brattainem a Williamem Shockleym ke konci roku 1947.
Zdá se vám, že s tímto datumem není něco v pořádku? Jistě jste četli alespoň některý z předchozích dvou dílů a víte, že se dlouho po této době ještě hromadně vyráběly počítače nulté a první generace. Koncerny vyrábějící elektronky v milionových množstvích se totiž snažily co nejvíce oddálit nástup konkurenčního tranzistoru, takže první tranzistorové počítače se prakticky začaly vyrábět až ve druhé polovině padesátých let.V době vynálezu tranzistoru bylo v provozu již kolem tří set velkých počítačů. Každý z nich obsluhoval tým programátorů a desítky specializovaných pracovníků, protože poruchovost počítačů s elektronkami byla velmi vysoká.
Prvními počítači druhé generace byly počítače IBM 1401 a National ELLIOTT 803, které byly postaveny přibližně na desetitisíci tranzistorech.
IBM 704
Byl první velkosériově vyráběný počítač. Byl pro něj vyvinut první programovací jazyk FORTRAN. Poprvé v historii musely být počítače vybaveny pomocným programem – (debugerem) překladačem, který dokázal ve vyspělejších verzích navíc simulovat a analyzovat běh a chyby v programu. Musela být však přidána „velká“ operační paměť. Z toho vyplynul požadavek na podstatně vyšší kapacitu vnitřní paměti a rychlejší procesory(tehdy výpočetní jednotky). Kapacitu vnitřních bubnových a feritových pamětí se podařilo zvýšit tak, že zbylo místo i na celé operační systémy a náročné překladače. Vedle assemblerů se začaly prosazovat i nezávisle orientované jazyky FORTRAN, COBOL a ALGOL.
V roce 1959 byl ve Washingtonu založen poradní výbor CODASYL, jehož cílem byl první jednotný programovací jazyk (z anglického názvu COMMON BUSSINES ORIENTED LANGUAGE ) COBOL.
Ani Československá republika nezůstávala dlouho
pozadu. Na počátku roku 1960 se ve Výzkumném ústavu
matematických strojů (VÚMS) začalo pracovat na vývoji
prvního československého tranzistorového počítače
MSP. Celá konstrukce byla bohužel politicky
bržděna, a tak se projekt velmi prodloužil. Funkce
schopný prototyp se podařilo spustit až v roce 1965.
Prvním pořádným úspěchem byl počítač DP
100 vyvíjený ve VÚMS společně s podnikem Aritma.
Koncepčně byl více zaměřen jako řídicí prvek
děrnoštítkových výpočetních soustav použitých
hlavně ke zpracování hromadných dat. Poučeni
z předchozích neúspěšných projektů se vývojáři
zaměřili především na jednoduchost a spolehlivost
počítače. Pro vstup dat sloužil elektromagnetický
snímač. Jako „mezipaměť“ sloužil děrovač
děrných štítků. Po načtení vstupních dat a programů
se po zpracování vyděrovaly mezivýsledky, které se
znovu načetly na vstup, a tak to pokračovalo až do
konečného výsledku, který se vytiskl na tiskárně. Při
napsání trochu nešikovného programu nastávaly situace,
při kterých se operátoři topili v záplavě štítků.
Jednoduchost a spolehlivost počítače se ukázaly jako
správné předpoklady a od roku 1967 po zavedení
sériové výroby bylo vyrobeno a prodáno v průběhu
deseti let přibližně 200 kusů DP 100, což
v tehdejším obrovském Sovětském svazu znamenalo
téměř 1/8 trhu s počítači.
Na konec této éry bych zařadil počítač EPOS 2, který byl úplným dovršením vývoje výpočetní techniky v Československu, sledoval zcela vlastní cestu. Přinesl mnoho originálních řešení a nových nápadů, např. použití dekadického zobrazení (rastr na „monitoru“ ). V další etapě výpočetní techniky se již uplatňovala koncepce dovozu výpočetní techniky z východního bloku a později společný vývoj socialistických zemí, který byl zaměřen na kompatibilitu a jednotnost řešení. Byla to nutná daň pro zrychlení dalšího rozvoje počítačů. Tím jsme však byli nuceni upustit od mnoha směrů slibného vlastního rozvoje.
