Veřejný nepřítel č. 1 a Veřejný nepřítel č. 1: Epilog

Jacques Mesrine, největší francouzský gangster všech dob, svůdník mnoha žen a mistr převleků. Jeho smrt a okolnosti samotné zná ve Francii snad každé malé dítě, není se tedy čemu divit, že uvedení filmu bylo francouzským národem očekáváno stejně jako tomu bylo u nás v případě filmu Bathory. S tímto snímkem ale nemá Veřejný nepřítel společný jen zájem, který vzbudil ve své zemi – stejně tak se totiž jedná o nejdražší francouzský filmový projekt všech dob, jehož rozpočet překročil 80 miliónů Eur. Vincent Cassel, představitel hlavní role, musel dokonce během natáčení přibrat dvacet kilo, samotný film se pak natáčel dlouhých devět měsíců a nakonec byl rozdělen na dvě části; Veřejný nepřítel č. 1 a Veřejný nepřítel č. 1: Epilog.

Posuzovat, která část je zdařilejší, asi není zrovna na místě. Mesrine má především fungovat jako celek, ne jako film, který disponuje i pokračováním (ve stejném stylu se nám po Novém roce představí i dvoudílný film Che). Přesto je každá polovina mírně odlišná. Ta první působí jaksi rozkouskovaně, svým způsobem tvoří Mesrinův charakter a nemá jednotnou dějovou linii. Tento způsob podávání jednotlivých scén spíše jako epizodek ale zaručeně není na škodu. Právě naopak. První díl je především takovou exkurzí, která nám představuje Jacquese Mesrina a ukazuje nám, čeho všeho je schopen, pro což je tato forma ideální.

Nejzajímavější je sledovat, jak se první část „transformuje“ do stylu té druhé. Jednička je v úvodu roztěkaná a v některých momentech mi dokonce přišlo, jakoby si Jean-François Richet z placu na chvíli odskočil někam pro ranní kávu. Tento fakt ale opět není záporný, naopak ho doceníte až ve chvíli, kdy se začne Veřejný nepřítel plynule dostávat do podoby druhé části. Toho si ovšem nevšimnete, pokud ji neuvidíte před tou první, nebo si nepustíte Mesrina v celku (což vřele doporučuji).

I přesto, že je první část naprosto výborná, utvoří Mesrinův charakter a strhne dokonale vygradovaným závěrem, tím pravým triumfem je až druhá část; Epilog. S jistotou mohu říct, že už dlouho jsem neviděl tak podařené dílo, jakým je tento snímek, respektive jeho druhá polovina. Tempo i napětí, se kterým je každá scéna prezentována, je úchvatné, a o to více je udivující, že ani jedna tzv. nevypadává z rytmu. Tomu napomáhá i hudba Marca Beltramiho (ten pán odvedl vážně veliký kus práce) a sám Vincent Cassel, který se do své role pustil s takovým zápalem, že by mu to mohli závidět všichni ti, kteří mají doma na poličce položeného zlatého plešouna.

Cassel ale samozřejmě není jediný, kdo ve filmu září. V tom prvním je to také nepopiratelně Gérard Depardieu, jehož ztvárnění mafiánského bosse je naprosto nezapomenutelné – ohromné charisma z něj čiší v každé scéně, ve které se byť jen mihne. Druhé části pak (mimo samotné postavy Mesrina) kraluje Mathieu Amalric (známý jako Dominic Greene z bondovky Quantum of Solac), Casselův „kumpán“ z věznice. Spolu s Mesrinem tvoří výborné mafiánské duo a ve chvíli, kdy Amalricova postava opouští plátno, na vás skoro dolehne vlna smutku (myšleno tak, že už v ději nebude vystupovat). Ta ale neprodleně zmizí v návalu skvělých hlášek, které ze sebe Jacques Mesrine sype. Vlastně při sledování jen těžko naleznete chvíli, kdy byste se mohli na moment zamyslet. Děj upaluje neuvěřitelnou rychlostí kupředu a za sebou nezanechává jedinou špatnou, nebo snad průměrnou scénu. Což je zásluha hlavně zručného režiséra.

Vynášet do nebe bych tu mohl snad každého člena štábu, lepší ale bude, když všechnu chválu zkrátka shrnu do všeříkajícího tvrzení. Dvoudílný film Veřejný nepřítel je vskutku jeden z nejlepších snímků tohoto století a svými kvalitami se může měřit klidně i s Kmotrem Francise Forda Coppoly, kterému se dokonce první část chvílemi mírně podobá. Jen stěží si dokáži představit, že by se někomu povedlo Veřejného nepřítele zfilmovat lépe, než jak to udělal Jean-François Richet. Smekám nad výbornou technickou stránkou, režií a hlavně samotným Casselem. Po tolika letech je totiž konečně k vidění čistokrevná a hlavně pořádná gangsterka. A ta si „plnou palbu“ prostě zaslouží.