Neil se vyprahlý potácel pouští, ještě jednou se ohlédnul, mraky za ním se začínaly zatahovat a pronásledovala jej tma, písečná bouře se blížila. Neil nabíral na rychlosti a pokračoval dál a dál, již před sebou uviděl skalní masiv, možná najde jeskyni, která mu poskytne útočiště.Vyčerpaný Neil dosáhnul skal, bouře byla tu. Na Abaras se snesla tma, zvedal se vítr a písek poletoval vzduchem. Neil se dusil, stáhnul si kápi a ovázal si kolem hlavy šátek, ulevilo se mu. Za převisem nad sebou mlhavě spatřil vchod do jeskyně, ztěžka se nadechnul a vydrápal se na převis, Neil vstoupil do jeskyně. K jeho údivu v jeskyni leželo naskládané dříví a vyhloubené ohniště. Neil se ujistil, zda-li není v té samé jeskyni jako před tím, ale nikoli. Tato byla větší a trojúhelníkového tvaru. Neil se zmateně otočil, vyšel na převis a rozhlédl se, jeho obavy se naplnily. Na horizontu spatřil jeho směrem pomalu se pohybující postavu, určitě to byla Sarah. Neil se s ní nechtěl za žádnou cenu setkat, slezl dolu převis a pokračoval dál rozbouřenou pouští. Byla to úmorná a zdlouhavá cesta, písek se Neilovi dostával na všechna nezabezpečená místa, vichr ho tlačil ze směru chůze. Každý krok Neila vysiloval. Těžko říci, zda-li byla noc či den, ale Neil už dorazil kaňonu, toho, který včera překračoval s družinou. Dravci se již snesli do svých úkrytů před bouří, Neil využil příležitosti a překročil kaňon, na jeho konci byl téměř na konci svých sil, schoulil se pod veliký balvan a usnul. Bouře brzy ráno pominula.
Markant Artemidský bloudil erdenskými knihovnami, ránu měl pečlivě ovázanou a dbal tomu, aby po sobě nezanechal krvavé stopy. Mark ( zkráceně ) právě narazil na další jeskyni, neustále se podivoval nad zvláštností těchto knihoven. Hluboko v zemi pod Bílou věží se nachází labyrint knihoven, nikdo nezná správnou cestu, mnoho lidí tu zahynulo. Snad nikdo mezi živými nezná správnou cestu do srdce erdénských knihoven, do místa, kde je ukryt klíč k mocné zbrani. Markant zajásal radostí, na stěně v místnosti byla zachycena louč, Mark ji sundal, zapálil svým křesadlem a rozhlédnul se po místnosti, byla to další z knihoven. Po krajích čtvercové místnosti vytesané do skály stály police plné starodávných knih, uprostřed místnosti stál starý stůl s židlí, na něm byla nezapálená svíčka a rozevřená kniha. Mark si sednul, zhasnul louč a zapálil svíčku, opatrně si převázal ránu. Místnost určitě nikdo dlouho nenavštívil, na všem ležela pořádná vrstva prachu. Chvíli nato se začal Mark procházet po místnosti a ohlížet knihy. Nakonec si vybral osm knih, sundal si plášť a rozložil je na stůl. Hodiny plynuly a Markovy oči hbitě přecházely z řádku na řádek. Nakonec Mark rozevřel nejstarší knihu v knihovně, ke svému údivu v ní spatřil rukopis svých předků. Hltal stránku za stránkou, kniha obsahovala soupis celého proroctví, ale i části, které se časem zapomněly a Mark je nikdy neslyšel, jedna pasáž pojednávala o něm a o této chvíli:
… až bude prchat zapomenutý potomek rodu Artemidů do hlubin erdenských knihoven, narazí na tuto knihu, ve svazku Poselství Abarasu nalezne mapu k srdci knihovny a vydá se s n…
Markant otočil stránku, ale byla prázdná. Vstal, aby znovu prošel knihovnu a našel svazek Poselství z Abarasu, projel všechny stránky, ale nikde nenašel vložený list, prohlížel si tvrdou koženou vazbu knihy a pak mu to došlo. Knihu položil na stůl, z hábitu vytáhnul dlouhou dýku, svou zbraň, a začal podélně rozřezávat vazbu. Ale jen s nepatrnými výsledky, zapálil louč a nahřál nad ní dýku, až se dýky nažhavila, tak ji Mark vzal a pomalu rozřezal koženou vazbu, uvnitř byla mapka.
Neil se probudil brzy nad ránem, vstal a pohlédnul na oblohu, byla jasně modrá a bez mraků, bouře se v klidu přehnala. Neil se rozhlédl po úpatí kaňonu, okolí bylo nedotčeno, jen k místu, kde přespal Neil, vedly stopy, i dál kaňonem Neil se zděsil, jeho stopy zavál písek, ale tyto jsou čerstvé. Neil se s hrůzou rozběhnul kaňonem. Pár mil za kaňonem, kousek cesty k Anathemě našel Neil před soumrakem své obavy. Tváří v písku ležela na zemi z části zavátá Sarah. Bouře ji brzy nad ránem zahubila, když se pokoušela dostat k lodi. Slunce pomalu zapadalo a když se na Abaras snesla noc, Neil dosáhnul svého cíle. Anathema ležela nedotčena na místě, kde ji Neil opustil. Nepoškozena bouří, štěstí jen, že Neil havaroval mezi skalami. Neil vstoupil do lodi, zkontroloval přístroje a ujistil se, že Anathema je schopna letu, palivový krystal vložil do reaktoru a vydal se na cestu. Když Neil usedal za přístroje a uchopil knipl, zaplavila jej radost, ale i smutek z úspěchů a neúspěchů této výpravy.
Mark se protahoval úzkými uličkami vytesanými do skály. Světlo plápolající louče, roztřesené stíny, to vše jej následovalo po celou cestu. Občas se musel zastavit, aby si prohlédl plánek. Mapka byla ručně kreslená na svitku pergamenu, srozumitelně popisovala celou síť knihoven, cestu ven i cestu ke klíči. Již jen pár kroků chybělo Markovi k jeskyni, v které měl být ukryt klíč. Napětí v Markovi rostlo, a tak se snažil myslet na něco jiného, ale jeho myšlenky stále směřovaly ke klíči. Mělo by se jednat o kruhovou destičku s několika otvory. Otvor uprostřed kotouče by měl být ve tvaru ozubeného kola, výřezy po krajích by měly být kruhového, u každého krajního výřezu by mělo být písmeno v starém artemidském jazyce. Kruhová destička by měla patřit do otvoru na přední desce vazby knihy s údaji o zbrani, když do sebe kniha a klíč zapadnou, začne se klíč otáčet až v krajních otvorech zůstanou písmena srozumitelná Markovu jazyku.
Neil v bezpečí prolétl Abarskou obrannou bariérou. Duncan nemá síly ani není v jeho zájmech kontrolovat lodě, které opouští Abaras. Jednak je jeden z důvodů Duncanovy nedbalosti i to, že přijímá mnoho úplatků od pašeráků za to, že můžou bezpečně opouštět planetu. Neil zadal do navigačních přístrojů přesné souřadnice a nabral jednu z nejvyšších rychlostí. Odepnul si bezpečnostní pásy, vstal a zapnul autopilota, chvíli se Neil potloukal po lodi a spravoval všemožné drobnosti po havárii. Anathema je slušná loď pomyslel si, určitě, když bez úhony ustála takovou havárii a je nadále schopná letu. Neil se bezmyšlenkovitě nejedl a vrátil se na velitelský můstek. Cesta zpátky na Korin nebude trvat moc dlouho.
Markant roztřeseným krokem vstoupil do rozlehlé jeskyně. Stěny byly úhledně, ale nerovnoměrně vytesány do skály, po stranách se tyčily dvou a půl metrové sochy. Plameny z Markovy louče tiše olizovaly zdi a Mark odhodlaně vykročil. Když udělal sotva několik kroků, narazil na nápisy vytesané do země. Mark se ohnul, aby si je přečetl. Stálo v nich:
Všem potomkům artemidským,
dvanáctero soch stojí v této jeskyni, napodobeniny dvanáctera proroků tj. Tři úkoly pro tebe mají. Prvnímu, nejušlechtilejšímu z nich, prones rodinnou modlitbu. Druhému, nejbojácnějšímu z nich snes svou zbraň. Třetímu, nejmocnějšímu z nich věnuj svou krev, tehdy smíš převzít kruh. Jinak zemřeš…
Když se Mark narovnal, aby se rozhlédnul, všimnul si vyvýšeniny v místnosti, nyní byla ozářena jasným světlem beze zdroje, přistoupil k ní, na ploše vyvýšeniny ležel onen kruhový klíč, pod vyvýšeninou stála další rada:
… tyto tři schopné proroky musíš již najít sám. Viděli-li jejich schopnosti tví předkové, jistě je poznáš i ty. Pokus však jen jeden máš.
Mark se narovnal, začal se procházet tam a zpět po místnosti a prohlížel si sochy. Vydal se směrem nalevo, od srdce. Pozorně si prohlížel každou ze soch, až měl pocit, že našel první z nich. Byl to muž v pokleku, hlavu měl skloněnou, jakoby někomu vzdával čest. Mark si pokleknul před sochu a v té samé poloze, pohledem sklopeným k zemi, pronesl artémidskou modlitbu k nejušlechtilejšímu z nich. Mark se rozrušeně narovnal. Socha stála netknutě, ale Mark tu stále byl. Teď se Mark soustředil na naleznutí další sochy. Tiše se procházel a pozoroval kamenné tváře. Naleznul dalšího. Nejvyšší socha, postava muže vzpřímené a hrdé postavy s mečem v dlaních. Mark pohlédnul soše do tváří, byl v ní vytesán hrdý a nebojácný výraz muže odkázaného sama na sebe. Mark pohledem sklouzl soše z tváře do pochvy, byla prázdná a byl v ní vytesán otvor. Opět pokleknul, vytasil svou dlouhou dýku, povstal a přistoupil k soše, dýku ji vložil do toulce, odstoupil. Nic se nestalo, Mark se ohlédnul po klíči, nic se nedělo. Opět se otočil na sochu, ta taky nezareagovala. Markant tiše vydechnul a stále upíral pohled na pochvu, v tom se pochva začala jemně třást, puknula. Drobné kamínky spadly na zem, dýka také, ale část špice byla ulomena.Mark se sklonil pro to, co z dýky zůstalo a zvednul ji. Druhá zkouška byla splněna, zbývá již jen poslední. Napětí v Markovi rostlo, zbývá poslední, rozhlédnul se kolem. Podle Marka šlo o nejjednodušší úkol. V čele soch byla vytesána jedna, která seděla na trůnu s žezlem a jablkem. Kolem ní stáli dva pobočníci, jasný symbol moci. Mark přistoupil k soše, pokleknul a opět vytáhnul svou dlouhou dýku. Povstal a přiblížil se k soše, kamenná postava měla u ruky prázdný pohár. Mark přiložil dýku ke své levé dlani , opět věnoval pozornost soše. Sklouzl pohledem zpět ke své dlani, dýkou si ji podélně rozříznul, pohledem se vrátil postavě do očí a zarazil se, ustal. Ve výrazu postavy byla vytesána dobromyslnost a srdečnost, žádná pýcha, žádná hrdost. Mark odtáhnul od kalichu svou paži, podíval se soše po levici a po pravici. Napravo stála žena, dlouhé sukno se jí vinulo až na zem. Tu Mark zavrhnul, plynula z ní čistota a láska, nikoli faleš. Tak tomu je, stejně jako socha panovníka, tak postava ženy postrádala rysy, které jsou nezbytné pro panování a dosažení moci, musí to být jiná socha. Po levici sochy panovníka stál žebrák, jeho nahrbenou a nízkou postavu skrýval plášť z hrubé pytloviny, kápě postavě zakrývala obličej. V slabě pozdvihnuté pravici žebrák držel kalíšek na žebrání, v levé měl hůl o kterou se celou váhou opíral. Mark si byl jist. Jen člověk co roky strádá se dokáže nejvíce bít za mocí, silou a bohatstvím. Mark natáhnul ruku k žebrákovu žebradlu a nechal do něj nakapat krůpěje krve. Poté odtáhnul ruku a pomalu se otočil, vykročil ke klíči, rukou si rozevřel svůj chlebník, pravou křečovitě, ale jistě popadnul kruhový klíč a schoval jej. A vydal se zpět jeskynními chodbami.
