Galaxie Team
GALAXIE
Sabina, neděle 22.10.2017, 11:53:58
Tak zase jednou jeden malý život (4. díl)

Tak zase jednou jeden malý život (4. díl)

Občas máme pocit, že chceme od života příliš… Občas toho život chce příliš od nás…
 

Všechno běželo jak mělo. Všechno bylo správné. Všechno, všecičko se týkalo jen mě a Teresy. Náš vlastní, pevně uzavřený vesmír. Heliocentrická soustava, kde ona byla Sluncem. A já byla planetkou a obíhala kolem ní v pravidelných kruzích… A těšila se na léto, protože to se planeta nejvíc blíží Slunci. Často jsme teď místo návštěv večírků a jiných akcí zůstávaly doma. Pily jsme bílé víno z obrovských číší a psaly jsme básně. Byly o zneužitých ženách a o jinovatce, pokrývající víčka mramorových soch; byly o nenaplněné touze a naplněných rozkrocích…

Dlouze jsme se líbaly, ležely jsme na pohovce, hlavy zvrácené nazad. Proplétaly jsme své jazyky. Hrály jsme si. Teresa milovala moji náušnici v jazyku. Obtáčela kolem ní svůj jazyk a já ji s ním dráždila… Byly jsme jako dvě divoké kočky, olizovaly jsme se a škádlily. Usínala jsem, hlavu opřenou o Teresina stehna, a ona mě hladila ve vlasech a povídala mi pohádky o mořských vílách.

Nikdy se ani slovem nezmínila, abych si šla hledat práci. A tak jsem se uzavřela do svého světa básní a iluzí a brouzdala jsem se kalem vlastní mysli, abych narazila na něco vzácného na dně.

Ráno jsem vstávala pozdě. Snídala jsem černou kávu a kouřila bílou cigaretu Davidoff. Pak jsem se oblékla a vyšla do ulici s malinkým notýskem, na který mi Teresa namalovala zelenou lišku, a s oranžovou propisovačkou s logem Teresiny firmy.

Psala jsem o staré ženě, které nikdo nepomohl přenést těžké tašky s nákupem přes cestu. Psala jsem Má opravdu pěkný úsměv. Rovné, bílé zuby; pravidelná návštěva stomatologa a zubní nit po každém jídle.

„Těší mě, Liane. Já jsem Mark. Moc rádi jsme tě poznali, ale měli bychom jít.“ Pleskl se rukou po stehně. „Gala, pojď!“ Galathea se podívala nejdřív na mě. „Běž zlatíčko, ještě se uvidíme,“ zašeptala jsem jí. Nemohla rozumět mým slovům, ale tón mého hlasu ji zřejmě přesvědčil, že může odejít. Seskočila z lavičky a mávla mi na rozloučenou ocasem. Mark nemával. Vypadá, že se v tomhle parku vyzná. Zřejmě sem chodí Galatheu venčit pravidelně. Zřejmě bych měla začít s pravidelným pohybem na čerstvém vzduchu… Jen tak z rozmaru jsem hvízdla. Galathea nastražila uši a rozběhla se zpět ke mně. Mark se smál. Má smysl pro humor a není urážlivý.

Takže… Co třeba jogging o těhotné dívce, která seděla na pískovišti a pozorovala hrající si děti se šťastným, jen lehce ustaraným výrazem. Popsala jsem, jak si odhrnula pramen vlasů z obličeje a pohladila si vystouplé břicho… Tak něžně, jakoby se bála, že tvorečkovi uvnitř může ublížit i tak nepatrným pohybem. Musela jsem napsat také o tom mladíkovi, který si hrál se svým psem. Velikánský rezavý pes se na něj šťastně smál a pořád dokola mu bez váhání nosil gumové kuře. Mladík se smál stejně nevinně šelmovským úsměvem. Připomínal mi mladého divokého vlka, hrajícího si ve smečce… A taky musím popsat tenhle list! Jak poletuje ve větru a na pískové cestičce po sobě zanechává těžko čitelnou stopu…

Zuřivě jsem škrábala do svého notýsku. Jen nic nezapomenout! Předmět, který přistál vedle mě, by mě sám o sobě tolik nevyděsil, ale pronikavý pískavý zvuk, který vydal při kontaktu s lavičkou, na které jsem seděla, mě donutil vyděšeně sebou škubnout. Kuře.. Vzápětí jsem sebou škubla podruhé, to když se těsně vedle mě objevila veliká uslintaná tlama velikého rezavého psa.

„Gal!“ Vlčí mladík ke mně doběhl těsně před tím, než mi pes stihl naprosto poslintat mé fialkové šaty. „Gala, fuj je to! Co to děláš?“ káral mladík psa, ale oči se mu usmívaly, když viděl, že si ze slintající fenky nic nedělám a že ji dokonce hladím po hlavě. „Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se, ale nepodívala jsem se na něj.

„Galathea,“ odpověděl pyšně. „Je to čistokrevná rhodésanka.“ Dívala jsem se Galathee do očí. Přestala slintat a oplácela mi pohled. Tázavě zakňučela, vyskočila na lavičku vedle mě a s úlevným povzdechem si položila hlavu na moje nohy. Tehdy poprvé jsem se na něj podívala. Byl moc hezký. Dojem mladého vlka podpořily jeho až nezvykle modré oči. Vlče… „A ty se jmenuješ…?“ zeptal se pro změnu on. „Jmenuju.“ Zasmál se. „Myslel jsem, jak se jmenuješ.“ Muselo mu být nepříjemné, jak na něj zírám, ale nepřestala jsem. „Liane. Nejsem čistokrevná. Dalo by se říct, že jsem pouliční směs.“

Další články seriálu Tak zase jednou jeden malý život:

pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku Tak zase jednou jeden malý život (4. díl) (0 komentářů)
© Copyright 2003 - 2017 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132