Galathea si mě skutečně oblíbila. Když jsme se s Markem loučili, odmítala mě vždycky opustit a Mark ji musel připínat na vodítko, aby ji ode mě dostal. Běhání mým prokouřeným plicím nedělalo dvakrát dobře, a tak jsem si brzo přestala hrát na hrdinku a chodila jsem do parku jen tak, projít se. Tedy projít se s Markem, pochopitelně… Cítila jsem se s ním… Uvolněná, šťastná, mladá (no ano, byl o něco mladší než já, ale mně to nevadilo, líbila se mi představa malého vlčete, které se za mnou nemotorně batolí na příliš velkých packách). Snad jsme si četli myšlenky. Ve stejnou chvíli jsme říkali to samé, dopovídali jsme za sebe nedokončené věty, smáli jsme se a prováděli takové hlouposti, že po nás lidé často velmi nechápavě hleděli. Ale mně to nevadilo ani v nejmenším. Připadala jsme si s ním v bezpečí, přestože nebyl ani náhodou nijak svalnatý, spíš byl šlachovitě vychrtlý a já se proto nemohla zbavit toho obrazu, který se mi promítal v hlavě stále dokola. Viděla jsem ho jako vlka běhat po zamrzlých pláních dalekého severu… A já ho chtěla jen následovat až na samý kraj světa, večer pokládat hlavu na jeho hruď a kňučet si slastí…
Ano, zamilovala jsem se do něj. Živočišnou, kovově vonící láskou s příchutí krve.
Teresa to na mně musela poznat. Byla jsem tak… Šťastná, vyzařovalo to ze mě, hořela jsem a propadala se do hlubin vlastní rozkoše. Nezeptala se. Nepídila se po příčině mého stavu. A já jsem jí nic vysvětlovat nechtěla. Chtěla jsem jenom mít pokoj a klid, a Marka.
„Chtěl bych ti představit pár přátel,“ pošimral mě stéblem trávy za uchem. Se zavrčením jsem se po něm ohnala, ale smála jsem se. Leželi jsme na trávníku v parku. On byl na boku a jednu paži měl volně přehozenou přes můj pas, hlídal si mě jako právě ulovenou kořist. Galathea byla bohémsky rozvalená opodál a dobrácky nás sledovala s vyplazeným jazykem. Oplatila jsem jí úsměv. Pak jsem se nadzdvihla a vylovila jsem z Markovy kapsy krabičku cigaret. Zapálila jsem jednu, podala ji Markovi a vzala jsem si další. „Kdy?“ Mark se spiklenecky pousmál. Mám moc ráda jeho spiklenecký úsměv… „Dnes večer. Vezmu tě na koncert.“ Potáhla jsem si a pomaloučku si nechala splývat kouř ze rtů. "Ale? A kdo hraje?“ Neprozradil mi to. Naléhala jsem. Byl neoblomný. „No dobrá dobrá, nechám se překvapit, jenom mě proboha nelíbej takhle na krk! Kolem je příliš mnoho lidí a příliš mnoho světla, zavřeli by nás za veřejné pohoršování…“
Málem jsem sbírala pokleslou čelist až ze země, když jsem se s ním večer potkala. Znala jsem ho jako normálního, běžného, nenápadného mladíka. Teď přede mnou stál… Celý v černém, na zápěstí připnutý náramek s kovovými hroty… Vypadal dokonale. Nutno podotknout, že on podobně překvapeně hleděl na mě. Své dlouhé vlasy (které jsem dávno přebarvila z červené na původní tmavě hnědý odstín) nenosím příliš často rozpuštěné. To proto, že vím, jaký efekt dělají, když jsou volné a zkroutí se mi kolem obličeje do jemných vlnek. Ano, měly přesně ten kýžený efekt i na Marka. Pohladil je a pokračoval v obhlídce mého vzhledu. Měla jsem na sobě černou krajkovou halenku a upnuté kalhoty, které mi, přiznejme si to, dělají moc hezký zadek.
Byli jsme pomilováníhodný páreček. V klubu už se činila nějaká kapela. Šlo jim to. Mladí, perspektivní rockoví andílci. Mark mě zavedl na vyvýšenou terasu. Od našeho stolu jsme přímo pod sebou viděli pódium. Jeho přátelé už byli tady. Byli moc milí. Okamžitě jsme se začali bavit a za chvíli jsem se cítila, jako bych mezi ně patřila už dlouho. Pili jsme pivo, kouřili a smáli jsme se. Pak jeden z rockových andílků ohlásil, že uvolňují místo další kapele. Kluci u stolu začali nadšeně povykovat a pískat a Mark měl už zase ten svůj spiklenecký pohled. Najednou se vyklonil přes zábradlí, aby viděl na taneční parket před pódiem a na kohosi ukazoval. „Vidíš toho vysokýho kluka? … Ne, támhleten, ten, co se právě napil piva. Tak to je můj bratr.“ „Představíš nás?“ Prý možná později. Špatně jsem mu rozuměla, lidé v sále se najednou strašně rozhlučeli a na pódium přicházela další skupina. Tak tohle už nebyli mladí, perspektivní rockoví andílci, tohle byli světa a všech jeho krás znalí muži. Začali hrát. Líbily se mi jejich texty. Řekla bych, že každý si v nich mohl něco najít, byly prosté a snadno zapamatovatelné, ale všichni s kapkou básnické duše v sále, včetně mě, vnímali některá slovní spojení a hříčky a radovali se z jejich nenápadné rafinovanosti. Zpěvák měl delší vlasy než já a semtam jimi efektně pohazoval. Dokázal dokonale vyburcovat dav. S entuziastickým zápalem poskakoval a naprosto strhl publikum. „No a tohle je můj tatík.“ Nevěřila jsem svým očím, když Mark pokývnul hlavou směrem ke zpěvákovi. Vzápětí jsem se rozesmála. No ano, tohle sedí, zapadá přímo geniálně do sebe! Podívala jsem se na Marka. Jeho překrásné, vždycky tak trochu smutné modré oči na mě teď hleděly dost nechápavě. Políbila jsem ho a najednou mi bylo úplně jedno, že kolem nás jsou jeho přátelé, že je tu vůbec někdo, protože já jsem vnímala jen jeho a všechno ve mně se smálo a opakovalo si pořád dokola, že jsme asi opravdu jeden pro druhého jako stvoření… Nadšené vytržení mi narušily vibrace mobilního telefonu v mé kapse. Na displeji naléhavě svítilo (pokud může nápis naléhavě svítit) Teresino jméno. Přemýšlela jsem asi setinu vteřiny, načež jsem hovor ukončila, mobil vypnula a zastrčila ho na samé dno mé malé černé kabelky. „Když už mi to děláš, dělej mi to pořádně!“ zpíval právě Markův otec. Usmála jsem se na mého vlčího samečka. No ano, rodinná podoba se nezapře. Pak byla chvíli pauza, kdy „tatínek“ představoval zbytek kapely a potom začali hrát skladbu s nádherně surrealistickým textem o nějakých květinách. V naší partě to vyvolalo podivnou reakci. Všichni zajásali a vyběhli od stolu. Nechápala jsem, dokud jsem je nezahlédla pod sebou na parketu před pódiem. Tohle bude zřejmě oblíbená píseň. Publikum mi mou úvahu potvrzovalo. Poskakovali, tančili a zpívali a já jsem najednou mezi všemi těmi lidmi zahlédla Markova bratra. Nebyli u sebe, každý tancoval zvlášť. Napadlo mě, že spolu asi příliš nevychází. A přestože si ani fyzicky nebyli podobní, něco měli společného. Extaticky bláznili, užívali si hudbu, kterou skládal jejich vlastní otec, jejich otec s vlasy delšími, než mám já, který dokázal rozzbláznit dav na nejvyšší stupeň varu. Myslela jsem na to, že tohle je něco, co jsem vždycky chtěla zažít, že tohle jsou lidé, které jsem vždycky chtěla poznat. A taky mi po zádech přejely ledové prstíky čehosi nevýslovného, z čeho mi naskočila husí kůže, ale taková ta příjemná, která projede po celém vašem těle a zakotví se kdesi v hlubinách dutiny břišní a já jsem si najednou poprvé plně a dokonale uvědomila, jak moc jsem se do Marka zamilovala. Ten večer byl dlouhý. Nemohla jsem vydržet jen tak vedle něj sedět. Poslala jsem mu na mobil textovou zprávu, že pokud ho do hodiny nebudu mít v sobě, bude mě mít na svědomí, jelikož se pravděpodobně zblázním. Je to hodný chlapec. Ani trošku mě nechtěl mít na svědomí. A protože sdílel byt s matkou a bratrem a protože Teresa dnes v noci byla doma, milovali jsme se poprvé na studené zemi sklepa v domě, kde máme s Teresou byt. Byl horký a zadýchaný, když mi šeptal do ucha, že mě miluje…
