Vzpomínky na minulost… Také vás vždycky tak podivně… Uspávají?
Dnes jsem si vzpomněla na svého otce… Potkala jsem totiž v metru muže, který mu byl podobný. Byl, stejně jako můj otec, vysoký, urostlý, mužných rysů, dobře oblečený. Ženy se na něj, stejně jako tenkrát na mého otce, lascivně usmívaly a neuvědomujíce si svou vlastní nápadnou ubohost, stahovaly si výstřihy co nejníže… Oproti tomu sukně vytahovaly co nejvýš a zřejmě očekávaly zvýšený zájem svého objektu tělesného chtíče. Můj otec, lékař, si jich nikdy moc nevšímal. Myslela jsem, že to bylo kvůli mé mamince. Nepamatovala jsme si ji. Prý od nás odešla, když jsem ještě byla moc malá. Otec kvůli tomu často pil.
Jenže jednou za čas si některou z těch dívek vzal
domů. Nenáviděla jsem je. Všechny ty výrazně
namalované slečny… Říkával mi, že je bere „na
prohlídku“.
„A nerušit!“ To vždycky zdůrazňoval. Já jsem jako
hodná holčička nikdy nevyrušovala… Hrávala jsem si na
naší veliké zahradě za domem. Stávala tam košatá
jabloň, v jejímž stínu jsem seděla a představovala
jsem si, že jsem princezna zakletá v hlubokém, temném
lese… Vždycky jsem si hrávala sama. Děti sousedů se se
mnou nebavily, byla jsem jiná, moc zamyšlená. Jejich
hlasité, ukřičené hry mě nebavily. Tak jsem
vyrůstala. Sama.
Jednoho dne ke mně pod jabloň přisedla dívka. Viděla jsem ji předtím, otec si ji za ruku vedl do domu. Zdála se mi strašně mladinká a neuvěřitelně krásná. Měla dlouhatánské, měděně zlaté vlasy, uhrančivě zelené oči, takové, jaké měla sousedova kočka, kterou jsem často pozorovala, když lovila. Ta dívka, jmenovala se myslím Teresa, se pohybovala stejně ladně… Jako kočka… Přisedla tenkrát ke mně a chvíli se na mě jen tak dívala. Pak si lehla do trávy.
Mně bylo tenkrát už asi čtrnáct let. Něco už jsem samozřejmě věděla o lásce a podobných věcech, ale vzhledem k tomu, že jsem neměla žádné přátele, kteří by mě zasvětili, jsem toho věděla celkem žalostně málo. Teresa se na mě tak nějak smutně dívala. Připadala mi jako nádherná raněná víla. Nevěděla jsem, co ode mě chce. Už už jsem se nadechovala, abych se jí zeptala, když mě najednou chytila a stáhla mě k sobě do trávy. „Jsi tak moc krásná… Chtěla bych znát tvou maminku…“ Mě jenom napadlo, proč mluví o mamince, co je jí do ní. Ale dlouho jsem o tom nepřemýšlela, protože Teresa mě zničehonic políbila. Líbala mě a mě to vůbec nepřipadalo divné, že se líbám se ženou, bylo to krásné a příjemné a já jsem cítila, jak jsem strašlivě vzrušená. Otevřela jsem oči a viděla jsem, že i ona se na mě dívá. Bušilo mi srdce, musela to cítit, když mi přes tenkou halenku hladila prsa…
Pak k nám chodila dost často. Otec měl vždycky po „prohlídkách“ ve zvyku si zdřímnout. A právě tehdy se Teresa potichu vykradla za mnou. Dlouhé hodiny jsme si povídaly… Nejkrásnější bylo, když si otec pozval Teresu k nám na noc. To jsme pak spolu ležely v posteli a Teresa mi vyprávěla. O sobě, o mužích, o ženách, o tom, co spolu provádějí… S otevřenými ústy jsem jí naslouchala, když mi povídala o nějakém tajemném výbuchu, který je možné zažít při hlazení a dráždění toho místa mezi nohama. Nevěřícně jsem se jí zeptala, jestli i já bych mohla něco takového zažít a ona se místo odpovědi usmála a vklouzla pod peřinu… Pak už jsem jí věřila všechno.
Nevěděla jsem, co k ní cítím. Netušila jsem to. Ale měla jsem jí plnou hlavu. Myslela jsem jen na to, kdy k nám zase přijde. Začala jsem psát básně. Začala jsem se jinak (dospěleji) oblékat, malovat se, chovat se… Pak jednou… Byly jsme spolu zrovna v posteli, hladily jsme se a povídaly si, tak jako tisíckrát před tím. Ale teď bylo něco jinak. Uslyšely jsme ho, až když byl v pokoji. Otec se tvářil nechápavě a pak strašně zrudl a začal řvát… Křičel na Teresu strašně sprostá slova. A ona nic. Jenom na něj pohrdavě hleděla. Snažila jsem se ji bránit, ale on se na mě vrhl a bil mě. Teresu chtěl taky bít, ale vysmekla se mu a utekla. Všechny ty rány jsem si odnesla já… Nevyčítala jsem jí její útěk. Už jsem ji pak nikdy neviděla.
Otec mě poslal do internátní školy. Ani s ním už jsem se nesetkala. Když jsem se po několika letech vracela ze studií, byl už mrtvý… Prý se upil k smrti.
Děvčátko
Měděné odlesky
Hrály jí ve vlasech
Malinká světélka – dala jim život
A vítr jim dal směr
V očích jak barevná
tapeta
Promítly se červánky
A z těch zkrvavených mraků
Vystoupily hvězdy
Hvězdičko moje
Tvé prsty poletují jako motýlci
Hrají si se mnou
Na schovávanou
Zežloutlé listy
A uvadlé květy
Uvízly ti na šatech
A seschlá tráva všude kolem tebe
Padáš do ní
Hvězdičko moje
Z tvých světaznalých očí
Pomalu do té trávy
Padají perly
Nemůžu je posbírat
Tak se alespoň
Zkus vrátit
Děvčátko
Buď zase
M( n )ou…
