Vplížila jsem se do bytu tak tiše, jak jen to šlo. Měla jsem v úmyslu stočit se do klubíčka na gauči a až do rána si v sobě hýčkat doznívající vzrušení z nočního milování. Prozradilo ji malinké žhavé světýlko. Seděla v křesle a kouřila. Věděla jsem, že mě pozoruje. „Kde jsi byla?“ zeptala se tiše. Slyšela jsem, jak vyfukuje kouř. Nechtěla jsem jí lhát. A nechtěla jsem říct pravdu. „Na koncertě. S přáteli.“ Tiše se zasmála. Věděla to. Cítila to ze mě dřív, než jsem otevřela dveře bytu. Nekřičela na mě. Neobviňovala mě. Uvolnila mi místo v křesle a odešla spát do ložnice. Ráno se usmívala a vypadala svěže. Přichystala mi k snídani toasty a pomerančový džus. Ví, že nesnídám. Se sebezapřením jsem jídlo snědla a snažila jsem se tvářit také vesele. Malá, soukromá válka… Výsledek je stejně předem daný… Usmála jsem se na ni a když jsem procházela kolem ní, abych odnesla špinavé nádobí, políbila jsem ji lehce na tvář. Vypadala ještě spokojeněji.
Procházely jsme kolem sebe jako šelmy. Ani náznakem nedat znát, že někdo o něčem ví… Nikdy se nic nestalo, není potřeba o ničem mluvit. Jak ráda bych s ní bývala probrala všechno, co se mi táhlo hlavou! Ale říct Terese o Markovi by byla jasná sebevražda. Chovala si mě, jako malého roztomilého pejska, to už jsem teď dokázala chápat. Ukazovala mě a chlubila se mnou. Nedovolila mi pracovat, to aby mohla tvrdit, že zachraňuje odvrženého sirotka. Prestiž, prestiž… Byla jsem její výstavní kousek. Ale stejně tak, jako jsem chápala, že mě potřebuje pro udržení svého postu moderní matky Terezy, jsem chápala, že by mi při sebemenším náznaku zrady neváhala rozervat hrdlo a nechat mě potupně vykrvácet na ulici. A tak jsme hrály naši malou hru na Nevinnost. S Markem jsem se teď skoro nevídala. Denně mi od něj chodily desítky textových zpráv, volal mi a všemožně se snažil se mnou spojit. Nereagovala jsem. Teresa sledovala s nenápadným odstupem každý můj pohyb. A já jako poslušný pejsek zavrtěla ocáskem a mazala Markovy zprávy, odmítala jeho hovory… Pak jsem jednou zpozorovala malé polevení v Teresině ostražitosti a rozhodla jsem se vyjít si opět na svou ranní procházku. Byl v parku. Vypadal nešťastně. Galathea jako vždy radostně poletovala kolem něj, ale když viděla, že její pán nemá náladu na hraní, po chvíli vzdala svou snahu a pomalu se plížila po jeho boku. Tiše jsem hvízdla. Samozřejmě, že mě slyšela. Rozběhla se ke mně, štěkala a zuřivě vrtěla ocasem. Snad věřila, že konečně zvednu náladu jejímu zamlklému pánu. Musel na ni zakřičet nejmíň pětkrát, než se ode mě konečně odtrhla a vrátila se k němu. Stála jsem tam, jen tak jsem stála a dívala se, jak odchází, bez toho, že by se se mnou byť jen pokusil mluvit.
A já věděla, že si to zasloužím. Byla jsem slabá. Zbabělá, zoufalá a neschopná. Stáhla jsem ocas, tak jako tolikrát, a vrátila se k ní. Věřila jsem tomu, že bez ní, bez její starostlivé péče, bych nebyla nic, že bych nepřežila. Byla spokojená. Držela si mě na řetízku a smála se.
Měsíce pomalu přecházely. Jeden za druhým, pěkně popořadě, alespoň něco na tomhle světě je jisté a má řád… Byla jsem s ní. Pořád. Věrně po jejím boku. Nechala jsem se vydržovat výměnou za servilní lásku.
Podzim. Zamračený, studený, deštivý. Veselé barvy se rozplizly do neurčité změti podivných odstínů a tvarů. Každý krok vás bolel. Každý pohled na znetvořené listy na chodnících drásal vaši skleslou duši. Neměla jsem už sílu obcházet kaluže. A tak jsem prostě chodila přes ně a tvářila se, že mi vůbec nevadí mokré nohy. Dokonce i krásný park, kde jsem lehávala s Markem na trávě a kde jsme se smáli a bavili se, vypadal v tuhle roční dobu odporně. Procházela jsem se jím, zachumlaná do teplého černého kabátu. Kopala jsem do mokrých hromad listí, pečlivě shrabaných u krajů cesty. Vzal mě za ruku. Zezadu, neviděla jsem ho přicházet. Prudce jsem se otočila. Vypadal pořád stejně, jenom tak nějak… Zešedivěl… Totiž ne že by měl šedé vlasy, to jen celá jeho tvář… Z jeho očí ta šeď přímo prýštila. Vyčítavě odkapávala z modrých očí. Nadechovala jsem se k odpovědi na nevyřčenou otázku. Přerušil mě. Jeho prst na mých rtech chutnal slaně. „Jenom jsem ti chtěl říct… že pořád…“ Tentokrát jsem přerušila já jeho. Ono mluvit s ústy plnými úst někoho jiného je poněkud obtížné. Odtáhl se. „Miluju tě.“ Zamumlal mi do mokrých vlasů. Tak přece…? Bláznivě se mi rozbušilo srdce. Naivní, romantická husa! Prudce se otočil a odcházel. Co si sakra myslí? Co si myslí, že získá tím, že mi tenhle fakt sdělí?? Chtěla jsem ho zastavit, padnout mu kolem krku, říct, že i já ho miluji… Ale nechala jsem ho jít. Dívala jsem se za ním a měla jsem pocit, jako bych zabila malé zvířátko…
Ten den jsem přišla domů hodně pozdě. Teresa měla návštěvu. Nechtěla jsem rušit. Nerušila jsem. Už jen leželi vedle sebe a kouřili. Teresa na mě pohlédla se zdviženým obočím, jako by chtěla říct: „A co jako? … Na místo! …“ A ve mně se něco tolik vzmáhalo k tomu, abych ji poslechla… Abych se odplížila tak jako tolikrát předtím… Toho muže jsem neznala. Ale hleděl na mě stejně pohrdavě jako ona. Zřejmě jsem byla představena už dříve… Odešla jsem. Zabouchla jsem hlasitě dveře bytu. Celou noc jsem se toulala venku, mrazivý vítr mi pronikal přes kabát až na kůži a rozechvíval mě snad víc, než tisíc drobných kapiček deště, které s protivnou intenzitou dopadaly na mou tvář. Skončila jsem svou pomalou pouť u řeky. Tam, kde mě tenkrát našla… Tentokrát nepřišla. Nečekala jsem na ni. Já jen… Alespoň někdo se mohl zajímat…
Noc to byla dlouhá. Ale nějak jsem ji přežila a chystala jsem se vrátit k Terese. Abych si vzala své věci a opustila ji, konečně a definitivně se oprostila od její zvrhle láskyplné diktatury. Potkala jsem ji pár ulic od našeho bytu. Měla na sobě zelený plášť a nesla v ruce rezervní deštník, kromě svého, jasně červeného, který se vší silou snažila udržet proti zlomyslnému větru tak, aby byla alespoň trochu v suchu. Uviděla mě a radostně vykřikla. Rozběhla se ke mně. Rozprostřela nade mnou druhý deštník. Začala se omlouvat a líbat mě na rty. Byla dojemná, sladká, voněla vanilkou… Celou dobu jsem jen tak stála a nereagovala jsem. I přes vanilku. I přes její sladkou, teplou vůni. Stála jsem jako socha a nechala se ujišťovat o její lásce a neskonalém studu. Hleděla jsem přes její rameno do dálky. Přesně na konec ulice. Přesně do místa, kde stál muž s velikým rezavým psem po boku. Odstrčila jsem Teresu, jako bych ji ani neviděla a šla za ním. Neviděla jsem přes hustý déšť. Ale věděla jsem, že je to on. A chtěla jsem být u něj a s ním a mít ho v sobě… Kolemjedoucí auta rozstřikovala kaluže vody a já byla brzo mokrá od hlavy k patě, ale pořád jsem umíněně šla k obrysu postavy toho muže a jeho velkého psa. Už… Teď už si tě nenechám utéct samečku… Vykašlu se na ni. Vykašlu se na všechno. Budu s tebou a s Galatheou a všechno bude skvělý a krásný a přestane pršet a vysvitne sluníčko, co nás osuší a…
Starší muž zděšeně přitáhl svého psa k sobě. Veliký irský setr rozčileně štěkal. Auta houkala. Žena v zeleném kabátu stála u kraje cesty a viditelně se třásla. Červený deštník, kterým se prve tak zuřivě rozehnala proti Liane, odnesl zlomyslný vítr doprostřed cesty. Jeho let zadržel až přední nárazník velké dodávky. A deštník se tak zastavil přímo nad ní. Jakoby ji chtěl chránit. Ležela na zádech. Klidná a nehybná. Trochu se usmívala, ale přitom se zdálo, že pláče. Jen když se podíváte zblízka, uvidíte, že to kapky deště sklouzávají po jejích očích, strnule hledících k nebi. Kapky se na tvářích slévaly ve stružky. A stružky v potůčky na asfaltu. Protékaly ke kanálu u kraje silnice. Lhostejně míjely zhroucenou postavu v zeleném kabátu. Lhostejně stékaly dolů do stoky. Ten den už pršet nepřestalo…
