Galaxie Team
GALAXIE
Soňa, čtvrtek 28.3.2024, 14:47:26
Tak zase jednou jeden malý život (1. díl)

Tak zase jednou jeden malý život (1. díl)

Občas máme pocit, že chceme od života příliš… Občas toho život chce příliš od nás…
 

Vstát a dýchat. A jíst a smát se a předstírat.

Překonat krizi. To je to jediné, co teď můžu dělat. Co nejefektivněji čekat na konec tohohle neuvěřitelně pitomého období.

Ne, chci říct, že přijde den, kdy umřu ošklivá. Protože nejsem hodná holka a Bůh nemá rád holky, jako jsem já. Ačkoli já se ráda mám.

Wei Hui

Ublížila jsem…

Mně a mně podobným by se měly přidělovat cely se zvýšenou ostrahou. Někdo, kdo by nás hlídal… Abychom se netvářily sexy. Abychom se nechovaly vyzývavě. Abychom nevypadaly hezky a vůbec, aby se do nás nikdo nezamilovával. Protože pokud nejsem opravdová děvka, kudlanka, Femme Fatale bez dostatečné míry svědomí, pak ten pocit nedokážu překousnout. Jak tam stál… S tím svým dojemně smutným pohledem… S tím nevinným výrazem. S tím svým nevinným výrazem když mě zabíjel… No opravdu, kdyby se slovy dalo vraždit, jsem mrtvá hned na několik způsobů. Nejvíc ze všeho mě otrávil. I když jaký jed se může skrývat ve slovech: „Miluju Tě“? Strychnin? Kurare? Výtažek z bolehlavu? Nebo jenom obyčejná, lidská, tolik bolestivá výčitka…? Čím jsem se vlastně provinila? Čím jsem mu kdy dala podnět k tomu, aby se do mě zamiloval? Přikázala jsem mu to snad? Tak proč mi to… Ale vyčítal mi to vlastně? A co si myslel, že získá tím, že mi tenhle fakt sdělí? Myslel si, že mu padnu kolem krku, že ho budu líbat a přesvědčovat ho o své nehynoucí lásce? Ano, nepopírám, cosi se ve mně vzmáhalo k tomu, abych to udělala. Chtěla jsem to. Chtěla jsem ho obejmout, utěšit, říct mu, že i já ho miluji… Jenže co potom? Ublížila bych mu jen tím víc…

Muži se často touží spojit s uhrančivou samicí, která je sežere zaživa, jako černá vdova.

Wei Hui

A tak jsem neudělala nic. Nechala jsem ho jít. Dívala jsem se, jak odchází, a měla jsem pocit, jako bych zabila malé zvířátko…

Jak být spolu?

Důkladně
rozžvýkat
to ticho, vloudivší se mezi nás.

Zabít.
Narazit na tupý kůl
nedorozumění.

Pohrát si s myšlenkou
na brutální vraždu
svědomí.

Umrtvit, rozčtvrtit a zahrabat…
Jakoukoli sebelítost.

Přestat myslet.
Na lásku,
na city,
na vinu.

Animálně,
bez předsudků
spojit se.
Jedině tak
můžem spolu být…

Bez falešné skromnosti přiznávám, že se mi to zatím daří celkem dobře… Nemyslet na něj… Zní to strašně sobecky, že? Jako bych myslela jen na sebe. Jenže já nemyslím na to, jak mi chybí, na to jak mi chybí jeho vůně, jeho zakázané dotyky, zamilovaný, trošku smutný pohled… Myslím na to, jak jsem mu ublížila. Myslím na to, jak někde sedí… Sám. Myslí na mně.

Myslím na to, jak se opíjí, jak si ubližuje. Kvůli mně… Tohle už samozřejmě trošku sobecké je. V sebeobviňování je vždycky něco sobeckého. Myslíme na sebe a na své chyby, na to, jak špatní jsme. Ale pomáháme tím někomu? Já bych mu tolik chtěla pomoct.. Jenže tady není šance na jakoukoli nápravu. Trpí. Kvůli mně. A já s tím budu žít a budu se sobecky sebeobviňovat a jindy na něj budu úspěšně nemyslet. A tak to budu táhnout od desíti k pěti. Jestli někdo vymyslíte, co bych měla sakra dělat, pošlete mi email, prosím…

Půlnoční tma
Tak útlá v bocích
už plane jako drahokámen.
Světlo je přikované k noci.
Motýlí křídla.
Ostrý plamen.
O klenbu noci srdce bijí
ve sladké, zrádné agonii.

Jenny Nowak

A proč vlastně ne? Říkám si, snad už posté, a bezcílně bloumám po všech zakázaných územích v mé mysli… Lehce se dotýkám a oprašuji jednotlivé vzpomínky… Probírám se archivem svých hříchů… Ale že tohle je rozsáhlé dílo…

„Co třeba říct, že sis něco zapomněl, a vrátit se…?“

Tak tímhle to vlastně tak nějak začalo… jak prosté a nevinné.. prostě a nevinně jsem ho pozvala zpět… A bylo mi jasné, k čemu je to pozvání… A chtěla jsem, aby ho přijal… Tak jsem se ani netvářila překvapeně, když přišel. Nabídla jsem se mu…

A my jsme spolu padli na postel. Spolu. My dva. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Jeho překrásný, tak trochu smutný oči. Musí mu to být jasný! Kvůli němu se chovám jako dítě, jako blázen. Nutí mě kňučet touhou a plazit se po bříšku jak hárající fenka…

Dostal mě. Dostal, dostal, dostal! První krok k odvykání je přiznat si závislost… Tak se teda přiznávám… a už konec…

Konec?

Další články seriálu Tak zase jednou jeden malý život:

pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku Tak zase jednou... jeden malý život 1. díl (1 komentář)
Libi!
Takovy styl psani se mi libi a tesim se na pokracovani. Doufam, ze bude brzy.
First Girl | 20.10.2007 (17:43) | Reagovat
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2024 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132