"Bohužel musíte chvíli vydržet, měl byste o nás vědět vše." Hlavní se pohodlně opřel a když konečně upoutal Wooderovu pozornost, začal s vyprávěním. "Jak a kdy vznikli Darkmeni Vám přesně neřeknu, protože to nevím. Někdo říká že ještě před pučem, někdo mluví o dvaceti letech a někdo se prohlašuje být zakladatelem. Čas vzniku však není ani v nejmenším důležitý. Důležitý je cíl našeho jednání, tedy naše poslání. Naším cílem je totiž udržovat řád života a běh vesmíru. Abychom toho docílili, musíme nejdříve vyčistit tuto planetu. Naším úkolem je zbavit Zemi tyranství, krádeží a vražd, politikaření ve vlastní prospěch či záměrného drancování přírody."
Wooder vrhnul na hlavního nejdřív pohrdavý a potom smutný pohled. Sklopil hlavu a povzdychl si, "To se vám nikdy nepovede."
"Nemáte pravdu, pane Woodere. Všichni víme, co se děje. Lidé nesouhlasí s tím, co venku vidí, ale raději odvracejí zrak. Mají strach. Strach z toho, co jim udělají agenti nebo Urbanpol. Nikdo neřekne nic proti současné politice, nikdo neřekne nahlas, co si myslí o aktivitách agentů. Nikdo nic neřekne. Mlčí i mezi sebou navzájem. Nikdo už nemůže věřit vlastním dětem. A Vy sám moc dobře víte, že takhle to být nemá. Svět se změnil v samotné peklo. Všichni, kdo souhlasili a nakonec i vlastními silami podpořili puč, se nyní stali zatracenci. Byť je nový systém hodil až na samotné dno společnosti, neměli a dodnes nemají v očích ostatních žádný respekt ani soucit. Ano, většina z nich je dnes už dávno mrtvá, vždyť je to už neuvěřitelných sedmdesát let. Ale vůdce puče nezemřel, naopak žije a těší se dobrému zdraví. Tedy na jeho věk."
"Mohl byste se dostat k věci? Nerad poslouchám to, co už vím."
"Zajisté!" hlavní pocítil značnou nervozitu ve Wooderově hlase a poněkud zrychlil svůj výklad, "Doufám tedy, že jste pochopil naše poslání. Cítíme se být jako Blaničtí vojáci."
Wooderovi přeběhl mráz po zádech, ale nedal nic najevo.
"Když je nejhůře, vyjíždíme lidem na pomoc, znáte to. Přijímáme do našich řad lidi z Urbanpolu, kteří mají nějaký vliv na události a řízení operací. Ale nabíráme také lidi z jiných oblastí všedního života. Zedníky, stavaře, zdravotníky, chirurgy, ale i obyčejné lidi, kteří už nemají dál zájem ignorovat současnost. Máme prostředky na to, abychom srovnali celou Zemi se zemí, mohu-li to tak říci. Od letadel, přes vozidla, vlaky, vznášedla, po raketoplány, bojovou techniku a dokonce i nějaké letadlové lodě. Možná se ptáte k čemu, to Vám ale později vysvětlí někdo jiný. Nyní už je na čase, abychom se dostali k Vaší osobě."
"Už mi konečně vysvětlíte, odkud znáte to jméno?" z Woodera opadla nervozita a vystřídala ji nedočkavost.
"Ano. Známe vaše jméno, protože jsme spojenci s lidmi, které na této planetě kromě Darkmenů znáte jen Vy, Aštare. Myslím, že víte o kom mluvím. Jednoho dne se objevili poblíž místa, kde se scházíme na konspiračních schůzkách. Přišli k nám, mluvili s námi, dokud jsme neuvěřili skutečnosti, že nejsou z této planety."
"Řekněte mi, která planeta se rozhodla zachránit Zemi před útlakem?" Wooderova nedočkavost mu už byla nepříjemná. Nevěřil moc tomu, co mu hlavní vnucoval. Všechno svědčí tomu, že Atlantis Novum opět vystrčila paty ze své planety a rozhodla se zasáhnout do dějů na své původní planetě.
"Ano, je to Atlantis Novum. Víme že nemají ve zvyku vměšovat se do dějin jiných národů a civilizací. To co se děje tady je už ale nebezpečné i pro ně. Proto známe Vaše jméno, Aštare. Proto vás tak dokonale známe a víme co je vaším posláním."
"Co všechno tedy o mě víte?" zeptal se pobaveně teď už klidný Wooder.
"Vaše jméno je Aštar Orion. Narodil jste se velmi dávno, ještě na Atlantis, sídlící na této planetě. Váš osud je obdivuhodně dlouhý a pestrý. Na Atlantis jste žil spokojeně až do okamžiku, kdy jste se oženil. Objevil se problém, který vyústil v nepříjemný incident. Zabil jste člověka, byť v sebeobraně, a byl jste postaven mimo společnost. V pustině jste však nebyl dlouho. Stal jste se Wooderem, strážcem lesa v jistém království."
"V Gorcharu!" usmál se Wooder. Znal tuto historii nazpaměť.
"Ano, to je ono. Když byla Atlantis napadena a zničena, nemohl jste nic dělat, protože jste ztratil spojení s druhým břehem. Smutné. Většina Vašich lidí odletěla na novou planetu a na Vás se zapomnělo. Stal jste se pro zbytek života poutníkem, ale pár let nato vás kontaktovali z Novy. Vzpomněli si na vás a vrátili vám chuť do života. Stal jste se strážcem planety, posledním Wooderem. Na pár let Vás nebylo vidět, někam jste se ztratil, ale poté jste byl kontaktován planetou Uruma. Božská Shodan se do vás zamilovala a udělala vás nesmrtelným. Vy jste ale její city nebyl schopen opětovat, neboť jste ztratil víru. I tak ve Vás Shodan viděla dobrého člověka. Pak se na vás zapomnělo docela. Dostal jste prostředky k tomu, abyste se dostal co nejrychleji kamkoliv po celém vesmíru. Ztratil jste se, přesto se situace držela v normálu až do dvacátého století. Tehdy se situace zhoršila natolik, že byl nutný další zákrok. Na Zemi se sešla velká skupina těch nejmocnějších ze spřátelených planet, tedy z pozůstatků civilizace Atlantis. Proběhla tu neviditelná válka a …"
"A tehdy jsem zemřel." pronesl pobaveně Wooder.
Hlavní se zarazil a tázavě pohlédl na Woodera. Stále mu nebylo vidět do obličeje. Ani jeho oči nebyly vidět, jen ten pocit, že se na vás někdo dívá.
"Ano, tehdy zemřel Aštar Orion. Byl jsem toho svědkem. Dokonce se to stalo mým nedopatřením. Vlastně mám pocit, že jsem jedním z těch, kdo ho zabili."
"Kdo tedy jste?" vyhrkl hlavní a vytáhl z vedle stojícího kufru papíry a začal v nich vzrušeně listovat.
"Všechno to, co jste tu ze sebe vysypal, je pravda. Až na jednu skutečnost. Nemluvil jste o mě. Aštar Orion zemřel při výbuchu elektrárny v tehdejším Německu. Mé jméno, mé skutečné jméno je Richard Hell. Stal jsem se Wooderem po neviditelné válce. Bylo to na Orionovo výslovné přání. Řekl to krátce před svou smrtí jinému člověku, jednomu z nejmocnějších lidí Atlantis, Abakusovi. Ten potom dal věci do pohybu. Promluvil se Shodan, která se ještě stále vyrovnávala s Aštarovou smrtí. Vzala mě na Urumu, kde jsem se adaptoval na dlouhověkost. A tady jste se zmýlil podruhé. Ani Aštar a ani já jsme nikdy nebyli nesmrtelní. Jde jen o velmi silné a účinné zpomalení stárnutí. Nic jiného. Jednoho dne zemřu stejně jako vy." na chvíli se odmlčel a po pohledu z okna ještě doplnil: "A nejsou to Blaničtí vojáci ale Blaničtí rytíři."
Wooder opět pocítil, že se hlavní usmívá. Neměl už chuť dál si vyprávět. Chtěl vystoupit, vrátit se domů a na všechno zapomenout. Ale dny vzdálené stovky let se mu nyní vracely na mysl a nutily ho vzpomínat.
"Odkud to víte?" zeptal se stroze.
"Od Abakuse!" zazněla pronikavá, ale stejně strohá odpověď.
"Nesmysl!" odsekl Wooder a čekal na novou, snad už pravděpodobnější verzi.
"Ať už tomu věříte nebo ne, je to tak. Nyní bychom mohli pokročit…"
Hlavní nedomluvil, protože se proti němu vymrštila Wooderova ruka třímající zbraň.
"Přestaňte už konečně kroužit kolem těch vilek a řekněte mi odkud máte ty informace nebo si šplhnu u Kellsena!" zařval už rozhořčený Wooder.
Hlavní se zase usmál, nyní už slyšitelně.
"Měli vás prohledat důkladněji, pane Woodere. Zastavíme za chvíli pro další osobu z vaší minulosti."
