Všechno se to zlomilo asi s tou zatracenou revolucí. Na počátku této podivné historie vypadalo vše skvěle, vše běželo jak má a každý věděl, co dělat. Na Zemi byl vcelku klid, jistě, v Asii se to trochu rvalo, ale s Americkou roztahovačností jsme byli vždy smířeni. Ostatně už to, že se vláda Spojených států rozhodla ve slepém nadšení pomoci Jim, bylo dost podivné a dalo se z toho usoudit, že v jejich politice jde víceméně o omyl.
Pak se ale začaly dít zvláštní věci, které jsem zpočátku nepostřehl. Po celém světě se rozmohla jakási skupina lidí, říkajících si "Odbojáři". Byli to vesměs znudění anarchisté, kteří však byli abnormálně štědře podporováni nejbohatšími a nejvlivnějšími lidmi své doby. To, že jsem to celé trestuhodně podcenil, jsem poznal až v roce 2020, kdy se odbojáři začali dožadovat už jako politická strana dosazení do vlád hned patnácti zemí. Dva roky mi trvalo, než jsem zevnitř rozboural vedení české části téhle světové partaje. To už ale bylo velmi pozdě, Evropě již vládli Odbojáři a znatelně posilovala strana v USA a v Číně. Bylo zaděláno na pořádný problém a co bylo horší, mně se porouchala loď. Veškeré materiály a dokumenty k opravě shořely společně s mým domem, když se mě odbojáři snažili zbavit. Vyvázl jsem jen o vlas.
Události se pak v roce 2025 daly velmi rychle do pohybu. V USA totiž 13. června Odbojáři převzali silou moc. V té době už nešlo o anarchisty, ale nově vzniklý fašistický sen o sjednocení Země. Se silou Spojených států a Číny začala nová epocha lidských dějin. Musel jsem se ztratit, šlo po mně už hodně lidí. Strávil jsem nějakých pětačtyřicet let v divočině v Jižní Africe. Vyhnali mě odtud až projektanti nové části Sídliště. Návrat do civilizace byl pro mě děsivým zážitkem. Všechno bylo jinak. Kde dřív byly lesy, stály panelové domy. Připadal jsem si jako v osmdesátých letech minulého století. Byl to šok, jedno velké sídliště.
Musel jsem začít od nuly, byl jsem jako malé mimino. Co jsem znal jsem musel zapomenout a zvykat si na nový systém. Jako první jsem si musel zajistit identitu. To mi trvalo půl roku, ale nakonec jsem měl výbornou možnost stvořit si skvělou a nenapadnutelnou minulost. Potom mě napadlo, že by nebylo do věci dostat se někam, kde bych měl nějakou možnost něco změnit. Dal jsem se k policii. Bohužel mé rozhodnutí nepadlo na úrodnou půdu. Policisté byli na sídlišti méně než vzduch. Přesto jsem se snažil dostat k nejvyššímu Urbanovi, leč marně. A teď….
***
Wooder se smutně otočil k Abakusovi. Ten dělal jakože nic. Tiše seděl v autě, bez hnutí a beze slova.
"Teď tu sedím s tebou a čekám, co se stane."
Abakus na chvíli pohlédl na Woodera: "Nechtěl jsem číst."
"Musel jsi, vysílal jsem."
"Vysílal?" povzdechl si udiveně Abakus, "Kdysi jsem tě nejspíš podcenil. Jsi velmi učenlivý."
"Nejsi tu, abys hledal Aštara."
"Proč si to nepřečteš?"
"Před tím jsem neměl na vybranou, teď čekám tvou upřímnost."
"Povím ti to, až najdeme Aštara."
Jeli ještě chvíli, až konečně auto zastavilo. Vystoupili. Společně s ostatními, kteří přijeli v dalších vozech, se vydali do velké budovy, která kdysi bývala elektrárnou.
"Dostali jsme tip." poznamenal Abakus a popostrčil Woodera dovnitř budovy.
Ostatní darkmani se rozběhli po plechových schodech nahoru. Nebyli téměř slyšet. Wooder s Abakusem vešli do velké tmavé síně. Bylo to řídící centrum. Navzdory zřejmé nefunkčnosti elektrárny bylo několik tlačítek prosvíceno a bylo zřejmé, že některé přístroje pracují. Wooder si je prohlédl zblízka, desky i klávesnice byly dokonale čisté, zatímco na okolních ležela silná vrstva prachu.
Najednou zničehonic sebou Wooder škubl. Zadíval se nahoru a v křečích jakoby něco hledal. Ve skutečnosti vycítil jiného strážce. Také vycítil nebezpečí. Ozval se výstřel. Pak druhý. Těsně vedle Abakuse dopadla zbraň.
"Abakusi!" šeptl tiše Wooder stále se dívajíc vzhůru, "Schovej se!"
Ani mu to nemusel říkat, Atlanťan se schoval sám od sebe. Wooder stále vnímal vibrace ze signálu, který kdosi posílal. Věděl, že je to Aštar, ale v duchu se modlil, aby to byl někdo jiný. Třeba ten zrádce Tartes nebo kdokoliv, kdo byl proti spojení Abakuse se starou Zemí. Chvíli ještě stál se zavřenýma očima a pak vyběhl po schodech do nejvyššího patra. Jeden z darkmanů tu ležel, držel se za rameno a těžce dýchal. Za Wooderem doběhl další z darkmanů.
"Vezměte ho pryč a počkejte venku!" šeptl Wooder a opět se zadíval do stropu haly, "Abakuse odveďte s sebou!"
Když odešli, Wooder si přidřepnul, zavřel oči a vnímal vibrace. Je níž, musel se zatím přemístit. Je to Aštar, bezpochyby. Pomocí vibrací přesně určil jeho polohu a okamžitě vyrazil. Přeskočil zábradlí a spustil se volným pádem do desetimetrové propasti. V poslední chvíli se chytil řetězu a ladně se postavil na podlahu, načež si znovu přidřepl. Zavřel chvíli a opět vnímal vibrace.
"Proč utíkáš když vysíláš?" vykřikl.
Odpověď přišla po chvíli hrobového ticha: "Chceš mě zabít?"
"Nechci tě zabít, jsi wooder jako já." odvysílal v klidu Wooder a čekal.
Vibrace se změnily. Aštar byl v pohybu. Jeho pozice se měnila rychle, takže se Wooderovi rychle ztratil.
"Tak jsi mě našel." ozvalo se za Wooderem.
Wooder nevstal, ani se neotočil. Byl naštvaný, že je to skutečně Aštar, že žije a že stojí za ním. Cítil jak v něm stoupá napětí a vztek. Vymrštil se a udeřil Aštara do brady.
"Ano, našel jsem tě!"
Aštar se zvedl z podlahy a zadíval se Richardovi do očí: "Slušný pravý hák. Pokračuj, kvůli tomu jsi mě hledal, ne?"
