Existují knihy, o kterých člověk slýchá už od narození, ale nikdy se pořádně nedostal k tomu, aby si je přečetl. Když se k nim konečně dostane, zjistí často, že vlastně nejsou až tak dobré, ale spíše naopak průměrné. Právě proto bychom měli být rádi za každou klasiku, jež skutečně stojí za to. A tou Marťanská kronika beze sporu je.

V roce 2000 to s naší domácí fantasy (a fantastikou obecně) vypadalo dost neslavně. Dnes již kultovní autoři se teprve rozepisovali, známé literární soutěže teprve začínaly a fanouškové si tak mohli vybírat jenom ze zahraničních klasiků. Právě v této době vypustil Vladimír Šlechta několik povídek, a když se ukázalo, že mají úspěch, tak i první román, kterým odstartoval jeden z nejznámějších domácích fantasy cyklů současnosti.

Miroslav Žamboch už má na kontě mnoho akčních fantastických románů i povídek a ty všechny mají jedno společné: vždy se jedná o akcí nadupaný příběh s neuvěřitelným spádem, v jehož čele stojí oblíbený archetyp rázného hrdiny. Výjimkou není ani seržant Lancelot, jehož osud považují někteří za nejlepší Žambochovu knihu.

Osm let předtím, než se světem přehnala vlna kyberpunku, se objevila na trhu útlá dobrodružná kniha neznámého autora, která si nápaditě pohrávala s tématem velrybářských výprav devatenáctého století. Oceán prachu totiž není žádná novátorská bible, ale pouze příjemná nadlehčená četba pro ty, kteří by chtěli zjistit, jaký vlastně byl symbol 80. let sci-fi předtím.

Druhý příběh obrovské fantasy série Malazská kniha padlých začíná přesně v okamžiku, kdy ten předchozí, vynikající Měsíční zahrady, skončil. Přesto až na několik starých známých postav se setkáváme se zcela novým prostředím, novou zápletkou a zástupy nových hrdinů. Neuvěřitelný počet sedmi set stran přináší tentokrát snad ještě lepší počtení než minule.

Když před lety Bruce Sterling psal Schismatrix a William Gibson Neuromancera, asi si nepředstavovali, k čemu všemu vlastně může dojít, když se jejich knihy dostanou na trh. O desetiletí později přesně v jejich šlépějích kráčel v té době ještě neznámý Jon Courtenay Grimwood a vytvořil román neoAddix.

Ačkoliv nakladatelství Laser-books zařadilo Pergament do edice New Weird, tento román tam patří snad ještě méně než Hradní mýty Steph Swainstonové. Nenajdeme tu žádnou hutnou atmosféru obrovského města, jeho pokřivené obyvatele ani barvité popisy prostředí, které jsou pro „Nové podivno“ tak typické. Za to se ale můžeme těšit na prolínání stylů, experimentování s formou i obsahem, vědu i magii spojené do jednoho úchvatného celku a tak napůl reálný svět.

Píše se rok 2005 a nakladatelství Triton vydává Hranici snů, knihu u nás naprosto neznámého ruského autora fantastiky. „Ruská fantastika?“, pomyslel si každý druhý čtenář, „to nemůže být nic světoborného, vždyť jsem o tom v životě neslyšel. Snad nanejvýš bratři Strugačtí…“ Jenže se ukázalo, že zrovna tenhle autor vydává na východě jednu knihu úspěšnější než druhou a že české čtenáře v následujících letech nemine záplava jeho slavných děl, z nichž mnohá dojdou velké obliby. V současné době mu u nás vyšlo 11 románů, z toho některé i ve více vydáních.

Existuje úzká skupina knih, které se nesmazatelně zapsaly do podvědomí moderní společnosti. Učí se o nich děti, studenti z nich maturují, nakladatelství chrlí jejich další a další vydání a nejprodávanější autoři na ně odkazují ve svých vlastních románech. Šedesát let starý román 1984 rozhodně do téhle skupiny patří.

Ve strhujícím finále Konce světa, prvního dílu trilogie Věk rozvratu, nechal Chadbourn své hrdiny slavně zvítězit nad početnou armádou nepřátel, aby se vzápětí ukázalo, že na svět přivedli jen další nevyzpytatelnou sílu, která je schopná zničit Británii stejně jako její o něco temnější protivník. Mohlo by se zdát, že právě přišla chvíle, aby se Bratři a Sestry draků vrhli do temných hlubin zoufalství, ale opak je pravdou.

Ačkoliv je americký mistr Ray Bradbury znám spíše svojí Marťanskou kronikou nebo 451 stupni Fahrenheita, i útlý román Tudy přijde něco zlého je nezapomenutelným milníkem v jeho tvorbě.

Po dlouhých průtazích nakonec loni na jaře vyšel poslední díl Husitské trilogie Andrzeje Sapkowskiho a čeští fanoušci tohoto polského spisovatele se po Světlu věčném, jak zní český překlad latinského názvu, vrhli jako draví. Jenže co se jim to vlastně dostalo do rukou?

Po dvou povídkových sbírkách, trilogii o upírce Tině Salo a románu o čarodějích Moire a Desmondovi přichází jedna z nejproduktivnějších autorek současné domácí fantastiky s novou knihou. Tentokrát se nám představí zaklínačka Lota, její kolega Torge a vampýr Uriáš.

Je to vlastně paradox. Přiměřeně dlouhá kniha se zdánlivě žádným přímým pokračováním, a přesto se honosí titulem sága. Její název ale nelže.

Kniha, kterou se Dan Simmons vrací na pole hororového žánru, kniha, která vyhrála cenu Brama Stokera, kniha, která uchvátila řady čtenářů po celém světě i u nás.

Podruhé a tentokrát bez rukaviček.

Populární série si dokázala podmanit miliony čtenářek po celém světě - co na to opačné pohlaví?

Existují malé volby, které rozhodují o našem životě v nejbližších minutách, hodinách či dnech. Pak také existují volby, které od základu změní celý náš život. Tváří v tvář takové volbě se ocitá i Llewelyn Moss, když stojí mezi vraky tří rozstřílených aut s taškou plnou peněz.

Naposledy…?